Manželství jako psychologický vztah: Polemika s Jungem

Manželství. Pro někoho posvátný svazek, pro jiného právní instituce tvořící legislativní základ rodiny. Manželství můžeme jednoduše definovat jako „zvykovým právem nebo zákonem definované soužití muže a ženy, případně několika partnerů“ (Hartl a Hartlová, 2010, str. 294). Poněkud vtipnější definice pak tvrdí, že „manželství je jako kapitalismus. Má mnoho chyb a nemusí být vůbec spravedlivé ke každému, kdo v něm žije. (…) Při vší kritičnosti a zdravé skepsi ale musíme uznat, že nic lepšího, trvaleji fungujícího a poskytujícího alespoň ve velké většině případů i patřiční „inkubátor“ dětem až do dospělosti, doposud vymyšleno nebylo“ (Novák a Šmolka, str. 113).

Zatímco strohá slovníková definice nahlíží na manželství jako legislativní instituci, druhá definice vyjímá smysl manželství a jeho přínos společnosti. Obé však něco ignorují – nezaměřují se na interpersonální vztah dvou zúčastněných osob. Na tento vztah se zaměřuje zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung ve své eseji Manželství jako psychologický vztah. Meritem této práce je tudíž rozbor a polemika s touto esejí.

Manželství jako psychologický vztah

Jung sepsal velké množství materiálů týkajících se v podstatě všech aspektů lidského života, čímž stanovil komplexní psychologicko-filosoficko-duchovní učení o člověku. Součástí jeho pojetí lidské psyché je i intimní vztah mezi dvěma jedinci, nejčastěji manifestovaný jako manželství. Tomuto tématu věnoval již zmíněný esej Manželství jako psychologický vztah (Jung, 1994a), nicméně okrajově se tématu věnuje také v eseji Životný obrat (Jung, 1994b) a Žena v Evropě (Jung, 2012).

Dle Junga (2012) je v manželství důležité uvědomit si, že žena a muž na tuto instituci nahlížejí ze své podstaty rozdílně a mají proto jiná očekávání, touhy, představy i potřeby. Všechny tyto aspekty manželství ale neovlivňuje pouze pohlaví jedince, nýbrž i jeho individuální vývoj, který začíná už v dětství. Tehdy je určující vztah dítěte s rodičem opačného pohlaví, neb tento rodič v budoucnu silně (avšak nevědomě) ovlivňuje výběr partnera (Jung, 1994a).

kolektivního nevědomí celé lidské society si v této době také přebíráme určitou archetypální oblast – pro vztah nejdůležitější archetypy anima (ženská složka, eroticko-emocionální charakter) a animus (mužská složka, rozumějící charakter). Tyto archetypy jsou neustále projikovány do partnera a jsou tak zdrojem vášně a sexuální energie (Jung, 1944a). Každý člověk má v sobě do určité míry obraz opačného pohlaví. V poslední době se ale poměr těchto částí začíná převracet a stále více žen má v sobě více mužské části, naopak stále více mužů má v sobě více ženské části. Díky tomu se rozpadá velká část manželství a ty zbylé se stávají nejistějšími, neb ženy se přestávají chovat žensky a muži mužsky (viz Jung, 2012).

Jakmile člověk dospěje do věku vzniku manželství a má v sobě ukotvené důležité archetypy, nastává raná fáze manželství (Jung, 1994a). Pro toto období je typická zamilovanost, kterou Jung (1994a) popisuje jako návrat do dětství (objevují se infantilní projevy) a de facto i do mateřského lůna (harmonie, splynutí). Častými problémy jsou pak komplexy méněcennosti a sexuální problémy (1994b). V tomto období je člověk nástrojem svých pudů a harmonie ve vztahu je způsobena iluzemi a nevědomými projekcemi (vznikajících z archetypů i našich dětských zkušeností s rodiči opačného pohlaví) do partnera (Jung, 1994a; 1994b). Člověk v tomto věku sice má vědomí a sebeuvědomování, má však také rozsáhlé nevědomé oblasti. Ty postupně snižuje a poznává se – dostává se do středního věku (viz Jung, 1994b).

Jung (1994b, str. 95) tvrdí, že „bez vědomí nejsou problémy“ a „bez bolesti neexistuje sebeuvědomování“ (Jung, 1994a, str. 85). Asi málokdo by mu oponoval. Díky tomu se postupně dostává do krize nejenom člověk sám, ale i celé jeho manželství, protože člověk ztrácí svou nevědomě nabytou identitu a musí si vytvořit v procesu individuace svou vlastní, a pro zdárné přetrvání manželství musí tento proces zvládnout zdravě oba partneři. Proto považuje toto období za nejdůležitější složkou vztahu (Jung, 1994b). Jedině takto totiž může vzniknout opravdový psychologický vztah.[1] Celou tuto fázi lze považovat za střed života[2] (Jung, 1994a) a probíhá v ní největší rozvoj osobnosti, tzv. proměna (sic!) duše (Jung, 1994b). Když se tato fáze individuace nepodaří, člověk nikdy nezíská individuální identitu, nevznikne opravdový psychologický vztah a manželství se rozpadá.

Ve stáří pak Jung (1994a; 1994b; 2012) nespatřuje nic speciálního, považuje jej za degeneraci, involuci a symbolický návrat do dětství bez problémů, proto nezmiňuje ani žádná podstatná specifika manželství ve stáří.

Kromě vývoje fáze manželství mluví Jung (1994a) také o pojmech duch, smyslnost a láska, které musí být pro zvládnutí krize ve vzájemné rovnováze. Jejich uchopení je však složité a silně filosofické, nebudu je proto více rozebírat.

Poslední důležitou věcí je tzv. „problém zahrnutého a zahrnujícího“ [3](Jung, 1994a). Muži dle něj bývají zahrnuti ve své ženě citově a ženy ve svém muži duchovně. Člověk, jenž je zahrnut, je manželstvím úplně pohlcen, ztrácí svou individualitu a je na druhé osobě závislý. Člověk, jenž je zahrnující, má problém zvládnout vztah „za oba dva“ a postupně se cítí díky fixaci partnera vypuzován, a není schopen sjednotit vztah, lásku a vlastní identitu s protějškem. Tento stav končí buďto rozvodem, nebo zhroucením jednoho či obou partnerů. Pouze zřídkakdy se stává, že oba partneři tento problém sami zvládnou svým vývojem vyřešit.

Závěr

Jungův přístup k lidské psyché je komplexní, vše zastřešující a díky tomu také velmi atraktivní. Bere si něco tajuplného z psychoanalýzy, něco logického z ostatních vědeckých disciplín, něco spirituálního z duchovního dědictví západní civilizace, něco filosofického z východního taoismu a to vše Jung obaluje do složitých a mnohdy těžko uchopitelných ezoterických konstruktů. Možná proto byl dlouho zapomenut a jeho názory je i dnes náročné interpretovat a správně pochopit. Jung kromě výše zmíněných filosofických, vědeckých i pseudovědeckých zdrojů vychází především z klinického pozorování, lidových rčení a vlastních zkušeností. Jeho hypotézy (dají-li se tak nazvat jeho názory) jsou často nefalzifikovatelné, vychází až příliš často z explicitně nevyřčených axiomů a staví na stejnou úroveň zjištěná fakta a vlastní názor. Z tohoto pohledu by jeho přístup u dnešní přísně vědecké akademické obce nejspíš neuspěl.

Bylo by však chybou shodit jeho esej s tím, že je nevědecká. Domnívám se, že je vhodné oprostit se od výše zmíněných nedostatků a nahlížet na jeho práci více jako na filosofické dílo k zamyšlení, než jako na odbornou stať – a právě tehdy nám poskytuje jeho práce mnoho cenných podnětů.

Jung brilantně popisuje problém závislosti ve vztahu způsobený nedostatečně rozvinout identitou. Dále poukazuje na – pro manželské poradenství – důležitou skutečnost, že muž a žena nahlíží na vztah rozdílně. Byť je potřeba podotknout, že jeho pohled na muže a ženu podléhá stereotypním představám minulého století a pro dnešní liberální společnost utvářenou feministickými a sexuálními revolucemi by jeho pohled byl nejspíš nepřijatelný. Za přínosné lze považovat také jeho uvědomění si, že každý člověk v sobě obsahuje obraz opačného pohlaví, což může hrát klíčovou roli nejen v manželském poradenství, ale i v terapii.

Jung naopak přestává být aktuální, co se týče vývoje manželství. Na jednu stranu sice jako jeden z prvních popisuje krizi středního věku (a nutno říci, že v mnoha ohledech velmi kvalitně), na druhou stranu však silně generalizuje a zjednodušuje celý vývoj, přičemž nepřipouští možnost, že by si člověk dokázal utvořit individuální identitu výrazně dříve, či bez potřeby spirituality a ducha. Opomíjí také skutečnost, že i manželství ve stáří má svá výrazná specifika a ve své eseji nebere v potaz nově vznikající pojem „vynořující se dospělost“, která umožňuje mladému člověku teoreticky zažívat individuaci ještě před vstupem do manželství.

Jeho práce tak zůstává dnes spíše zajímavým podnětným esejem, než přelomovým materiálem užívaným v manželském poradenství. Přesto v něm má své místo, neboť když už nic jiného, nahlíží na vztah dynamicky, jako na vývoj, na kterém může poradce či terapeut společně s párem pracovat. Jako na vývoj, který je závislý na vývoji obou partnerů, a který může fungovat zdravě pouze tehdy, pokud zvládají svou individuaci zdravě obě zúčastnění. A přesně to je, dle mého názoru, nejpřínosnější dopad jeho přístupu k manželství.

Použitá literatura

Hartl, P., & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál. ISBN: 978-80-7367-686-5.

Jung, C. G. (1994a). Manželství jako psychologický vztah. In Duše moderního člověka (pp. 82-92). Brno: Atlantis. ISBN: 80-7108-213-9.

Jung, C. G. (1994b). Životní obrat. In Duše moderního člověka (pp. 93-106). Brno: Atlantis. ISBN: 80-7108-213-9.

Jung, C. G. (2012). Žena v Evropě. In Člověk a kultura: Výbor z díla IX. (pp. 35-61). Brno: Emitos. ISBN: 978-80-87171-34-9.

Novák, T., & Šmolka, P. (2016). Manželské a rodinné poradenství. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-5873-2.

Poznámky pod čarou

[1] Podle Junga (1994a) je předchozí fáze jen iluze, nikoliv vztah.

[2] Dnes se tomuto termínu nejvíce blíží zpopularizovaný termín „krize středního věku“. Jung (1994b) umístil toto období do rozmezí 35-40 let.

[3] Ačkoliv terminologie může vybízet k tomu, aby byla pochopena jako dimenze dominance-submise (a autor tuto souvislost explicitně nevyvrátil), zaměřuje se na výrazně jinou část vztahu.

Komentář

  1. Od Terka

    Odpovědět

  2. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *