Hranice lidskosti

Jak jste mohli poznat z nadpisu, v tomto článku se budu zabývat lidskostí. Chci tímto poprosit čtenáře o shovívavost v hodnocení mé práce, protože toto téma je velmi těžké pojmout a také je velmi silně subjektivní. Toto je jen část mých myšlenek, protože zde nemohu uvést vše. To bychom tu mohli strávit půl roku jen sepisováním a to by nemělo smysl.

Je jedna hodnota, která z nás všech dělá lidi. Je to jednoduše strach. Jedná se o nehmatatelný pocit, který se nám doslova vrývá pod kůži. Každý z nás má svou vlastní stupnici  – někoho onen pocit strachu svírá více, někoho méně. Nicméně, každé mříže mají svůj zámek a dají se otevřít, jen je třeba přijít na to jak.

Určitě to všichni moc dobře známe. Už od dětství se něčeho bojíme. Třeba když jste provedli něco, co bylo v rozporu s morálkou a mravy. S odstupem času se možná usmíváme nad „banalitami“, ze kterých jsme měli kdysi, jak se říká nahnáno. Naše stáří a zkušenosti nám však dávají nový rozhled, jiné možnosti a samozřejmě i nové formy strachu.

Je to například strach z neúspěchu, odmítnutí, zklamání… Či strach z budoucnosti? Takto bych mohla pokračovat nejspíše do nekonečna. Pro odbourání strachu je hlavní najít mez, která nám tento pocit pomůže odbourat. Bohužel přesný manuál nemám a nejspíše ani neexistuje. Ale věřte tomu, že jej v budoucnu najdete. Ti, kteří už ho našli, si mohou gratulovat. Je to úspěšný krok vpřed! Ale je vůbec správné se zbavovat strachu úplně?

Ne, to ani náhodou! Rozhlédněme se přeci kolem! Všude kolem sebe můžeme pozorovat odcházející hodnoty člověka. Měli bychom si uchovávat „zdravý“ strach třeba z autorit či pravidel. No schválně… To, co jsme budovali jako národ několik desetiletí, se pomalu, ale jistě vytrácí na úkor globálního měřítka. Vzájemná úcta a pokora k člověku je dnes pomalu bohužel vzácností. Myslím si, že za to hlavně mohou problémy s možnostmi, které dnes máme.

Pojďme se společně zamyslet nad strachem ze ztráty lidskosti. 10. června, si každoročně připomínáme výročí vyhlazení Lidic, které se uskutečnilo roku 1942 – v té době o lidskosti nemohla být ani řeč. Historická událost, jenž by neměla ztrácet na významnosti. A to z jednoduchého důvodu, abychom si vážili toho, kam nás doba posunula. Podívejme se však i na dnešní situaci na Ukrajině, nahání nám pomalu další várku strachu, že? Co bude dál a jak z toho diplomaticky vybruslit? Neustálá vyjednávání jen podporují nejistotu a jsou pro všechny velmi vyčerpávající.

Možná mám zkreslený pohled, ale každopádně mám strach. Moc, sláva a peníze jsou atributy, které bohužel mívají silnější moc, než lidskost a upřímnost. Avšak za těch pár let, co jsem na světě, se stále učím „osekat“ tato mocná chapadla strachu a snažím se změnit to, s čím nesouhlasím nebo nejsem spokojená. Je to cesta na dlouhou trať, ale rychlejší způsob neznám. Nejspíše by to šlo rychleji, kdyby se takto choval každý občan. Tímto na Vás chci tak trochu apelovat. Překonávejte sami sebe, překonejte Váš strach a hlavně nezapomínejte na své hodnoty. Poválečná generace stárne a já mám obavy, že mladší generace si nedokáže stejné hodnoty uchovat.

Pokud nejste s něčím ve Vašem životě spokojeni a máte strach to změnit, budete nešťastní. Malou útěchou nám všem může být fakt, že sice do jisté míry toto neštěstí, které se děje v našich myslích, akceptujeme – ale nastane zlom, který nám otevře oči, a my řekneme dost. Dost už bylo sezení v koutě s rukama v klíně. Dost už bylo neustálého strachu. Jednoduše to změníme. Věřte nebo ne – pud sebezáchovy nás dokáže nasměrovat tam, kam máme jít.

Toto uvědomění neškodilo vládním činitelům, prezidentům a vlastně vůbec všem lidem, kteří mají moc. Zapomeňte na chvíli na své osobní blaho a nastavte svou lidskou tvář. Někteří se možná chytíte za nos a dokážete říct dost! Nechci a ani nehodlám všechny házet do jednoho pytle, ale společnost je krmena vším možným z médií a důvěra v lepší zítřky je značně narušena.

Nemějte tedy strach něco změnit. Cokoliv. Trpělivost a snaha Vás může vyšvihnout tam, kam chcete. Ať už na to přijdete změnou prostředí, poznáním nových lidí, zklamáním či nečekanou životní událostí – nezáleží na důvodu. Záleží na Vás samotných. Jsme lidi a ne stroje. Překonávejme sami sebe, zastrašme strach, ale nezapomínejme na své hodnoty. Mám na mysli Vaše pravé „lidské“ hodnoty.

Na závěr bych ráda citovala jednu větu Václava Havla: „Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni.“ Tedy – važme si sami sebe, druhých, ztraťme zbytečný strach, ale ten „zdravý“ si zachovávejme.

Komentář

  1. Od Anonym

    Odpovědět

  2. Od Míla Korbelová

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.