Milosrdný Samaritán trochu jinak

Mladá rodina se třemi dětmi se vydala na dovolenou. Hlavně rodiče byli šťastní, že se jim podařilo alespoň na jeden týden v roce někam vyrazit. Všechno bylo připraveno a promyšleno. Čekala je dvousetkilometrová cesta do hor.

V náročném horském úseku byly na cestě nepříjemné díry. Varovala sice před nimi dopravní značka, ale tu večer předtím zničili místní opilci, když se potáceli z hospody. A tak přestože řidič dával pozor, vletěl v devadesátikilometrové rychlosti do hluboké díry. Těsně před dírou sice dupl na brzdu, ale to už bylo málo platné. Auto dostalo smyk, udělalo hodiny a skončilo ve svodidlech. Celá rodina byla v šoku, děti začaly plakat, ale po chvíli se zjistilo, že snad zázrakem vyvázli všichni bez vážnějších zranění. Otec vystoupil z auta a začal zkoumat, co všechno se poničilo.

Netrvalo to ani půl minuty a v protisměru projelo auto. Byl v něm kněz se čtyřmi mladými. Zrovna se vraceli z duchovní obnovy a modlili se růženec na poděkování za to, jak se jim ta obnova povedla. Spatřili sice nehodu, ale nikdo z nich neměl odvahu navrhnout, aby se zastavilo. „Jsme unavení. A žádná krev tam nebyla vidět… A nakonec, teď se modlíme, tak to nebudeme přerušovat…“ Takové podobné myšlenky sice všem proběhly hlavou, ale nikdo neměl odvahu nahlas něco vyslovit. Všichni dělali, že nic neviděli.

Řidiči auta začalo být do breku. Dovolená byla v prachu, honilo se mu hlavou, o kolik přijde bodů, kolik bude stát oprava auta… Beznadějnou atmosféru ještě umocňoval pláč jeho dětí a zoufalé pohledy manželky s nevyřčenými slovy: „Co budeme dělat?“

Rozhodl se, že zkusí zastavit nějaké kolemjedoucí auto a poprosit o pomoc. Po chvíli bylo slyšet, že se něco blíží. Řidič zvedl ruku jako při stopování. Už zdálky bylo vidět auto, které jelo pomalu. Byli v něm mladí manželé z nedaleké vesnice, kteří o nebezpečných dírách moc dobře věděli. Proto jeli pomalu. Ale nezastavili. Byli totiž plní nadšení a nechtěli si je nechat pokazit. Vraceli se z návštěvy svého faráře, kterého přišli požádat o křest dítěte. Farář se nejprve zdráhal dítě pokřtít, protože rodiče z kostela neznal. Nicméně manželé faráře půl hodiny přesvědčovali o tom, že sice do kostela nechodí, ale že žijí podle křesťanských zásad a že svým příkladem dítě ve víře vychovají. Teď byli rádi, že to mají z krku. Už začali plánovat, co připraví na slavnostní oběd u příležitosti křtu. Když spatřili nabourané auto, muž jen zamumlal: „Zase tu někdo neumí jezdit. Kdyby dávali pozor, tak se jim nic nestalo. Jen ať si to vyžerou, příště aspoň dají pozor…“

Řidiči nabouraného auta začalo být zle. Teprve teď na něj začal doléhat šok z toho, co se stalo. Točila se mu hlava. Musel si sednout na zem. Už ani neměl odvahu stopovat. Nevěděl, co má dělat. V tu chvíli by nejraději nebyl na světě.

Znovu se ozval zvuk projíždějícího auta. Byl to starý žigulík a v něm byla asi čtyřicetiletá žena z Ukrajiny. Pracovala v jednom místním hotelu jako pomocná síla v kuchyni. Život se s ní nemazlil. Kdysi byla vdaná, ale v manželství jí to moc neklapalo. Nemohla mít děti. Její muž začal pít a odešel od ní. A tak zůstala sama a kvůli bídě ve své zemi si našla práci u nás. Samozřejmě načerno. Kolik pohrdání si tato žena již v životě zkusila, ví jen Bůh. Když spatřila nabourané auto, hnula jí lítost a zastavila. Rodina v nabouraném autě měla pocit, jako by u nich zastavil anděl. Stačilo, že s nimi někdo začal mluvit a utěšoval je, že se vlastně nic nestalo. Díky tomu se otec vzchopil a zjistil, že auto je se zvýšenou opatrností pojízdné a že by s ním možná dojel do nejbližšího servisu. Když se utišily emoce, Ukrajinka muži poradila, kde najde nejbližší autoservis. Pak naložila mámu s dětmi do auta a odvezla je na pohotovost, aby se ujistili, že jsou v pořádku. Nabídla, že mohou zůstat u ní v garsonce, než pro ně přijede nějaký známý.

Která posádka z těch tří aut se zachovala jako bližní vůči těm, kteří utrpěli autonehodu? Jistě odpovíme: „Ta třetí.“ A Ježíš říká podobně i nám: „Jdi a stejně jednej i ty…!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.