Nic jiného říkat nemohu

Před 24 lety jsem se rozhodl, že změním povolání. Nabyl jsem dojmu, že už mě nebaví být labským plavcem a přišel čas být něčím jiným. Měl jsem sen, že budu terapeutem závislých. Mít sen, a rozhodnout se a nakonec stát se, není zas až tolik jednoduché, jak to napsané v jedné větě vypadá. Stejně tak není jednoduché mít sen o tom, že budu mít divadelní soubor, napíši si hru a budu ji hrát s lidmi, kteří mají zájem být herci. A dokonce z nich ty herce udělat.

Než jsem dokončil psychoterapeutické výcviky, fakultu a tím terapeutem se stal proteklo hodně vody v Labi. Než jsem napsal „Fagot a Yesterday” nacvičil hru s lidmi, co nikdy mimo Sabiny nikde a nic nehráli, také nebylo tak, že jsme se jedno odpoledne sešli, druhé už hráli.

Pokud někdo tohle interpretuje jako pohrdáním vzdělání, tak zřejmě má pocit, že platí „Ševče, drž se svého kopyta.” No, já se ho celoživotně držím. Jenou jsem klempířem, pasákem a krmičem krav, pak lodníkem a loďmistrem, následně terapeutem a na stará kolena i amatérským režisérem a autorem literárních a dramatických děl. Na krmiče krav škola nebyla, jen ta dennodenní praxe. Není to zcela povolání bez znalostí. Být řemeslníkem, či labským plavce vzdělání vyžaduje. Musel jsem se učit, ti zkušenější se mi smáli, byl jsem dost často trdlo, abych se postupně stal tím, jak se říkávalo. „No, už k něčemu je.”

Tohle jsem zažíval všude. Prostě jsem se celoživotně učil v různých oborech lidské činnosti, nějak jsem měl a mám celoživotně v mysli, že když se něco někdo naučil, zřejmě ani mě ono umění nemusí být utajeno a nedostupno. Takže tak. Učím se já, učí se herci, učíme se, hrajeme si, plníme si sny, vzděláním nepohrdáme, právnickou fakultu za tři měsíce nějak nikdo z nás necítí potřebu absolvovat. Ale na amaterské divadlo skutečně DAMU, ani konservatoř nepotřebuji.

Ono, i kdybychom ji za ty tři měsíce absolvovali a chtěli dělat právníky, zřejmě bychom se museli hodně a hodně učit, aby nás ten obor práva uživil. Tedy, pokud nám nejde jen o to abychom si mohli napsat před jméno „JUDr” pak nám ty tři měsíce zřejmě stačí. Jenže, lidé mnohdy vidí ve své hořkosti i to co není. Mají potíž s demokracií, že okamžitě nezavře člověka, který podle jeho mínění krade. Inu soud a spravedlnost měří na dlouhé lokte. Stejně jako nezakáže, těm co nemají DAMU, nebo konzervatoř, aby hráli, zpívali, psali knihy. Jsou to svobodná povolání. Doslova.

Prostě mnozí lidé, co mají stále nářky na tu „slavnou demokracii” si neuvědomují, že je jen na nich jestli si najdou místo ve světě, který není nijak bezpečný, nebude bezpečný, bude vždy končit smrtí a utrpení se v něm nikdo nevyhne. Zahořklost na osu, víra, že nějaké vzdělání, majetek, partner, stát má zajistit jejich štěstí a jejich spokojenost.

Je mi líto, nezajistí jim nikdo dobrou náladu, pokud se o ni nepostarají sami. Zbude jim jen jedno v takovém případě, že nepochopí jednu prostou věc. Za svoji náladu, štěstí, spokojenost, jsme si odpovědní jen a jen my sami. Nikdo se za nás dobře nenají, nikdo se za nás dobře nevyspí, ani neoblékne do zimy. Je to jen na nás.

Může mne rozčilovat, že se mi pokouší někdy tvrdit, že posledních 25 let byl jen zmar a špína ve státě. Rozumím tomu, že mnozí lidé mají pocit, že se jejich touhy, sny a přání nenaplnily. Jenže ony se nenaplnily jen proto, že ti lidé se vědomě udržují v pocitu křivdy, nasranosti a zmaru. Jdou do práce, nadávají, nemají práci nadávají, ať se děje, co se děje, jen naříkají. Nic jim není dobré a nic jim není dost.

Jenže, může mě to rozčilovat, ale také mně může být jejich nářek lhostejný. Lhostejný, protože vidím, že i ti „chudí” jsou tak bohatí, jak třeba ani jedna má babička nikdy nebyla. Lidé se dnes jako vždy stávají bezdomovci z nejrůznějších důvodů. A o ty bezdomovce, pokud mají zájem, je postaráno jak nikdy nebylo. Za totáče je zavírali. Dnes se o ně starají různé spolky, nikdo je nezavírá, jen ty spolky na nich chtějí dodržování pravidel. Což je pro mnohé bezdomovce zcela nepřijatelné. Pak jsou tam, kde se jim sice nelíbí, ale jsou svobodní podle svých představ.

Svoboda má tu nevýhodu, že člověk může mnohé, ale se všemi riziky, které to konání přináší. Mohu si založit divadlo. S rizikem, že ho neuživím, protože diváci nepřijdou, neb se jim, co hrajeme a jak to hrajeme, nelíbí. Amatérské divadlo to samé. Fagot a Yesterday opakuji z toho důvodu, že je o to představení zájem. Jak velký a opravdový zájem to je, se ukáže podle počtu diváků. To bude jasná informace, zda jsem se trefil, či nikoliv. Zda pokračovat, nebo se věnovat něčemu jinému.

Lidem, kteří nenajdou dobré slovo pro demokracii, mohu říci jen jedno.
„Chápu vás, že se vám nelíbí, že mnohé musíte sami. Chápu vaše rozhořčení, že máte svobodu cestovat, ale nemáte na cestování, chápu, že se vám nelíbí váš malý plat, vaše malé byty, že musíte cestovat do práce buď v kolonách aut, nebo přeplněných MHD. Chápu vaši touhu po spravedlnosti. Ale společnost a stát, možnosti jsou takové, jací jste vy. Jiné nic nebude, dokud nebudete jiní vy. Naštěstí.” Po jednadvaceti letech terapeutické praxe nejen se závislými, si totiž nic jiného myslet a říkat nemohu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.