Demokracie nebo Ochlokracie? Aneb úprava volebního práva – Část IV.

Vlastní volební systém

Vycházeje z předchozích kapitol této práce, popíšu nyní samotný systém, jakým by se na základě výše uvedeného aktivního i pasivního volebního práva mohlo dosazovat kandidáty do funkcí. Dále uvádím základní charakteristické znaky mnou navrhovaného systému, z nichž o každém by se dalo pojednávat dosti rozsáhle. V této práci však již na tuto hlubší analýzu nezbylo místa. Celé území státu by mělo tvořit jeden volební obvod. Voliči, rozděleni do sedmi daňových nebo chceme-li voličských skupin, by mělo odděleně volit tajným hlasováním a odevzdávat seznam kandidátních listin jednotlivých stran, na němž vyznačili pořadí těchto listin podle svých preferencí. Kandidátní listiny jednotlivých stran by měly být vázané, neboť kandidáti byli vybíráni na základě konkursu (viz výše). Jednalo by se tedy o jakousi modifikaci australského volebního modelu do poměrného volebního systému. Smysl tohoto systému tkví jednak v co nejvyšší míře proporcionality volebního systému a tedy legitimity nově zvoleného orgánu, jednak v řešení určité komplikace při přepočítávání hlasů na mandáty, o níž pojednám dále. Každý z voličů by měl samozřejmě jeden hlas. Místo jedné volební urny by však existovalo uren sedm, jedna pro každou voličskou skupinu. Hlasy by byly poté sčítány rovněž odděleně a v rámci každé volební skupiny by se vytvořily samostatné volební výsledky, jež by nám udaly, kolik získala která strana v každé voličské skupině procent hlasů.

Na tomto místě jsem se rozhodl pojednat o modifikovatelnosti tohoto systému tak, aby inklinoval spíše k bipartismu či naopak spíše k multipartismu, jak jsem slíbil v kapitole II. Abychom zabránili naprosté atomizaci, k níž tento volební systém přirozeně inklinuje, je potřeba, aby podmínkou postupu strany do prvního a jediného skrutinia bylo překročení určité uzavírací klausule (řekněme ve výši 5%), a to v určitém počtu voličských skupin. Právě tento počet voličských skupin, v nichž strana musí překročit uzavírací klausuli, pak do jisté míry determinuje počet stran, mezi které budou rozdělovány mandáty.

Chceme-li dosáhnout spíše multipartismu, je potřeba minimalizovat tuto podmínku ideálně na dvě voličské skupiny. Jinak řečeno, aby se strana dostala do skrutinia, musela by překročit uzavírací klauzuli alespoň ve dvou ze sedmi voličských skupin. Zde je na místě otázka, proč tuto podmínku neudat pouze v rámci jedné skupiny či ji úplně nezrušit. Smysl tohoto ustanovení stojí na ideji, že strana musí získat důvěru alespoň určité části voličů, aby získala legitimitu pro vstup do parlamentu. Zároveň však bude každá významnější názorová skupina s velkou pravděpodobností zastoupena. Podmínku dvou voličských skupin tedy vidím jako ideální kompromis vedoucí k multipartismu, ale ne k atomizaci. Odtud odvozuji vyšší legitimitu takto sestaveného parlamentu, než v klasickém poměrném volebním systému.

Naopak, chceme-li, aby systém inklinoval spíše k bipartismu, musíme podmínku uzavíracích klauzulí rozšířit. Ideálně na nadpoloviční většinu voličských skupin, aby strana, jež bude vládnout, měla podporu většiny obyvatelstva jak početně, tak i názorově. Odtud zase odvozuji vyšší legitimitu vlády, než v klasickém volebním systému většinovém. Ideálně tedy počítám se čtyřmi skupinami, u nichž strana musí překročit 5%. Lze také počítat s 5 či 6 skupinami, ale takto přísná podmínka již může vést spíše k monopartismu, kdežto ideálem by zde mělo být pravidelné střídání pravice a levice u moci v závislosti na aktuální ekonomické a sociální situaci státu.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, vyskytuje se zde (a to zejména u druhého modelu) riziko, že přes podmínku uzavíracích klauzulí neprojde žádná strana (popř. pouze jedna strana). Neprojde-li v určité voličské skupině žádná politická strana do skrutinia (což může nastat ve chvíli, kdy žádná ze stran, jež v této skupině překročí uzavírací klausuli, nepřekročí tuto klausuli v ani jedné či pouze v nedostatečném počtu ze zbývajících voličských skupin), znamenalo by to, že daná skupina zůstane v parlamentu bez zastoupení. Právě zde se ukazuje užitečnost a nutnost modifikovaného australského systému. Na volebních lístcích voličů v problematické skupině (tj. té, z nichž neprošla do skrutinia žádná strana by došlo k vyškrtávání těch stran, které v ostatních voličských skupinách dopadly nejhůře. Tudíž by byly hlasy voličů problematické skupiny redistribuovány na základě druhých a potenciálně dalších preferencí jiným stranám v problémové voličské skupině tak dlouho, dokud nedojde ke konsensu s alespoň jednou další voličskou skupinou, což daný problém beze zbytku řeší.

Zároveň lze australský model využít i druhým způsobem. V rámci každé voličské skupiny (i té, kde strana či více stran bez problémů do skrutinia prošly) může dojít k přerozdělení těch hlasů, které by v důsledku neúspěchu jimi preferované strany propadly. Na každém hlase se může sestupovat po preferencích a přepočítávat hlasy na další strany tak dlouho, dokud se nenarazí na stranu, která se již v dané voličské skupině do skrutinia dostala a právě této straně pak bude daný hlas připočten. Tímto daný systém dosahuje maximální proporcionality a zvolené strany maximální legitimity.

Proti tomuto systému lze také namítnout, že vysoká volební neúčast v rámci jedné skupiny posílí hlasy voličů v této skupině na úkor voličů skupin ostatních. To je ovšem pouze první a poněkud zúžený náhled na problém. Vycházejme z principu všeobecnosti volebního práva, který udílí právo volit každému, kdo splní zákonem dané podmínky. Předpokládejme dále, že s volebním právem je svázána i určitá voličská odpovědnost. Rozhodne-li se volič nevyužít svého aktivního volebního práva, legitimuje tím nepřímo ostatní voliče, aby rozhodovali za něj a jeho jménem, neboť nově zvolený parlament odvozuje svou legitimitu z celého lidu, nikoliv jen z těch lidí, kteří jej volili. Existují-li voličské skupiny, je zde alespoň určitá pravděpodobnost, že voliči ze stejné majetkové třídy, jako je člověk, jenž se své volební právo rozhodl nevyužít, budou hlasovat nejen jeho jménem, ale i v jeho zájmu. Člověk by se tedy mohl cítit více zastoupen, přestože nevolil. Vyjdeme-li tedy z teze, že parlament odvozuje svou legitimitu z celého lidu, je systém oddělených voličských tříd v tomto ohledu dokonce spravedlivější než systém založený na principu one vote – one value. Navíc je zde částečná ochrana před málo početnou skupinou v tom, že pro postup strany do skrutinia se vyžaduje souhlas s touto stranou od alespoň jedné (popř. i více) další voličské skupiny.

Nyní se již dostáváme k samotnému skrutiniu. Z každé voličské skupiny jsme tedy získali seznam postupujících stran a zároveň procentní zisky těchto stran. Hlasy všech voličů již byly přerozděleny tak, aby ničí hlas nepřišel vniveč a alespoň na základě druhé či další preference podporoval určitou parlamentní stranu. Zbývá stranám přidělit mandáty. Zde existují dvě možná řešení. První možností je rozdělení mandátů předem pro každou skupinu. To by vyžadovalo počet mandátů dělitelný sedmi a v ideálním případě i počet lichý, aby nedocházelo k případným patovým situacím. V podmínkách Poslanecké sněmovny parlamentu České republiky bych například volil číslo 203, které by znamenalo 29 mandátů pro každou voličskou skupinu. Zde by se pak již za použití určité volební formule (její konkrétní podoba není předmětem této práce) přepočítaly hlasy, které každá strana v dané voličské skupině obdržela na jednotlivé mandáty. Druhou možností je pak sčítání procentních bodů, které strany obdržely v jednotlivých voličských skupinách a následné přepočítávání tohoto celkového výsledku na mandáty, které by se rozdělovaly dohromady. Tento systém však považuji za problematický, neboť zmíněné součty procentních bodů by mohly překračovat hranici sta procent. Daný problém by byl sice řešitelný tím, že by všechna křesla (tj. 100% křesel) odpovídala součtu všech procentních bodů, všech stran ve všech voličských skupinách (tj. 700% hlasů), což však vypadá poněkud nesmyslně. Tento systém navíc oproti systému předchozímu nepřináší žádné výhody, a proto nevidím důvod, proč jej využívat.

Tímto jsem doufám, dostatečně jasně vysvětlil systém a způsob volby i mechanismus přepočítávání jednotlivých hlasů voličů na mandáty voleného orgánu. Nyní se již budu věnovat výhodám i rizikům tohoto systému a možným dalším tématům do diskuse. K tomu slouží kapitola shrnutí a závěr.

Shrnutí a závěr

Účelem následujícího textu rozhodně není opakovat se. Po krátkém shrnutí hodlám dále argumentovat a vytvářet tak otázky pro diskusi, protože právě otevření diskuse je účelem této práce. Z toho důvodu také prosím, aby tato práce byla považována spíše jako teoretický příspěvek vysvětlovaný občas na konkrétních příkladech z historie, či současné České republiky a nikoliv jako kompletní a ihned realizovatelný návrh na změnu volebního systému. Konkrétní návrh, jenž tvoří páteř celé práce, jsem vytvořil zejména pro ilustraci mých myšlenek, nikoliv jako jediné správné řešení. Stejně jako každá teorie, má dozajista i tato mnoho komplikací, mezer a rizik, mezi něž patří například těžká realizovatelnost, neboť zavedení tohoto systému by vyžadovalo předešlou změnu mentality a způsobu uvažování voličů i politických stran, vcelku komplikovaný výpočet hranic voličských skupin a zařazování jednotlivých voličů do těchto skupin tak, aby rozdíly četnosti těchto skupin nepřekračovaly danou mez, možný pocit nabourání soukromí u voličů, kteří vhozením svého hlasovacího lístku do určité urny prozradí všem přítomným svou majetkovou situaci a mnohé další problémy, které jsem si ještě neuvědomil. Zde podotýkám, že budu velmi vděčný každé racionální kritice, která další problémy, které je potřeba v souvislosti s tímto problémem řešit.

Na druhou stranu má celý systém i řadu nesporných výhod. Mírná nerovnost hlasů co do počtu ve prospěch rovnosti hlasů podle výše příspěvku do státního rozpočtu částečně ospravedlňuje samotnou existenci daně a motivuje voliče daně platit. Zároveň lze vcelku logicky předpokládat, že právě rozdílné majetkové vrstvy budou mít odlišný náhled na fiskální, hospodářskou i jinou politiku státu. Chceme-li vytvořit systém názorově co nejvíce proporcionální, je tato modifikace rovnosti dozajista jednou z možných cest. Další dílčí výhody byly již popsány v samotné práci.

Úprava pasivního volebního práva se pak blíží Aristotelovu ideálu aristokracie, coby vlády nejpovolanějších. Výhodou a zároveň nevýhodou celého systému je poté jeho kvantifikovatelnost. Jelikož vycházím pouze z kritérií, které jsou jednoznačně měřitelné, mohu objektivně porovnávat jednotlivé kandidáty a vybírat toho nejlepšího. Právě nutnost měřitelnosti však vylučuje některá kritéria (jako je například morálka, vychování atp.), která by jistě měla v ideálním případě být do procesu vybírání kandidátů zahrnuta.

V posledku se zde zmiňuji ještě o mém návrhu na vytvoření spojení mezi systémem alternativního hlasování, používaným zejména v rámci většinového volebního systému, a systému poměrného zastoupení. Nevýhodou celého systému je jeho složitost. Volič by mohl mít s pochopením celého složitého mechanismu problémy. Jeho výhodou je však jednak jeho maximální možná proporcionalita a jednak řešení určitého problému, který vznikl v souvislosti s  navrženými změnami aktivního volebního práva.

Doufám, že celá práce splní svůj primární účel, a donutí čtenáře přemýšlet, pochybovat a v ideálním případě diskutovat.

Poznámka redakce:

„Demokracie nebo Ochlokracie?“ je analýza prvků dnešní demokracie, která přináší také vlastní úpravu volebního práva. Z kapacitních důvodů je rozdělena na čtyři části:

Část I. se týká teoretického úvodu. Část II. se zabývá aktivním volebním právem. Část III. si bere na paškál pasivní volební právo a analyzuje roli politických stran a Část IV. pak kromě závěrečného shrnutí nabízí také již zmíněnou vlastní a originální úpravu volebního práva.

Komentář

  1. Od Kritický Komentátor Franta

    Odpovědět

  2. Od Kritický Komentátor Franta

    Odpovědět

  3. Od Kritický Komentátor Franta

    Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.