Naše víra aneb nejen o islámu

Co je to džihád? Jaký vztah je mezi hinduismem a buddhismem? Proč mají egyptští bohové hlavy zvířat? Proč vlastně vznikl islám? Kdo to byl Achnaton? A co se doopravdy skrývá za slovem Tantra? Co je to tantrický buddhismus? Co se skrývá za slovem harém?

Ví to někdo z nás „běžných západních“ lidí? A kdo jen tohle všechno ví? Někdo určitě ano. Patrně někdo, kdo si dal tu práci a zajímal se někdy nejen o smysl náboženství, ale také o celou jeho historii a filozofii. Jenže takový člověk se asi zdrží soudů na adresu jakéhokoli náboženství. Protože ví, že v našich zeměpisných šířkách o skutečné tantře nic nevíme. Protože se možná taky dozvěděl, že Kámasútra, tady kniha zprofanovaná a spojovaná se sexem a choulostivými obrázky je ve skutečnosti opravdu nudná metodika s dost málo obrázky, které se snaží „tu nudu“ zachránit.  Takový člověk možná taky ví, že džihád ve skutečnosti není svatá válka v té podobě, jaké nám jí často předkládají média. Slovo džihád původně pochází ze slova, které znamená o něco moc usilovat. Ano, patrně i ve válce se o mnohé usiluje, ale…

Ale co my o tom s čistým svědomím víme. Jsou tací, kterým se v zásadě příčí vznik Islámu jako takový. Lze pochopit, že se dnes vykládá, že vznikl „na protest“ křesťanství, protože to se údajně zpronevěřovalo bohu. Jsme lidé, spoustu věcí si vykládáme po svém, takoví už zkrátka jsme. Ale pověst, že Mohamed, nešťastný to muž, který se snaží čerpat ze své víry v boha, medituje ve skalách a zjeví se mu posel boží, který ho rdousí, dokud nepřiměje Mohameda ke slibu, že musí nastolit pořádek a stát se novým poslem božím – to samo o sobě zavádí k otázce: Jakže? Tak se chová milosrdný bůh? Že svého stoupence vyděsí k smrti? Tahle taktika je nám tolik známá ze zastrašující politiky dnešních dní… Někdo v tom ale může zrovna tak vidět odhodlání, odhodlání, kterým se projevilo zoufalství a potřeba zachránit lidstvo před úpadkem. Ano, i takový závěr někdo může udělat. Je to dobře? Je to špatně? Lze na to odpovědět jednoznačně?

Nu dobrá, s jistotou o minulosti nemůžeme říct patrně nikdy nic. Mezi historiky se říká, že mohou celkem úspěšně tvrdit, že něco nějak nebylo, ale se stejnou jistotou také mohou rovnou tvrdit, že nikdo neví, co bylo jistě.

K věci. Je jedno, o jaké náboženství jde. Je jedno, za jaké jméno se schovává spasitel a vůdce toho, či onoho kraje a víry. O jediné, o co tu jde, je náš vnitřní vztah k bohu a k sobě samým. Při důkladném studiu se nabízí úvaha. Dá se jednoduše zeptat – Řekni mi, jaký máš vztah k bohu, ať už pro tebe to slovo znamená cokoli a já si udělám obrázek o tom, jak smýšlíš sám o sobě a potažmo o světě kolem. I ten, kdo odpoví, že je ateista, o sobě říká mnohem víc, než by se možná na první pohled mohlo zdát. Vztah k bohu, může z určitého úhlu pohledu být náš vlastní vztah k víře a ta je tak niterná a tak citlivá, že od ní se často odvíjí další naše názory a postoje.

Snadno se nám kritizuje islám, kde ženy chodí zahalené, trestá se smrtí prohřešek proti bohu nebo že často už od malička muslimové učí děti zacházet se zbraněmi. My to nechápeme. Ale zrovna tak muslim nemusí chápat, proč západním manželům při rozvodu jde o to, jak jeden druhého má oškubat, nebo proč nebojujeme za svůj postoj a za své názory, když je nám ukřivděno. A pak, co bylo křesťanství? Nemá na sobě i křesťanství v podobě křížových výprav krev? Není snad pravda, že samozvaní buddhističtí mniši pronásledovali své odpůrce a upalovali je?

Dnes naší malou zemí i celou Evropou otřásají protesty proti muslimům, jejich tradicím a jejich vyznání. Ale kolik je zde muslimů, kteří nám nikdy nebudou vyčítat naší víru v boha? Kolik je zde muslimů, kteří prchli před hrůzami, jež se dějí v jejich zemi, kterou opanovali teroristé, lidé, kteří si vysvětlili psaná pravidla podle svého a určili si je k obrazu svému? Kolik je zde muslimů, kteří se sžili s našimi pravidly, a kteří respektují naši kulturu?

Mnoho. A hrozba, která spočívá v naší nenávisti vůči pojmu islám a muslimové, je právě teď ohrožuje. Naše vlastní nepochopení a možná i naše vlastní nepochopení vůči víře jako takové, je smrtelně nebezpečné nejen jim, ale také nám samotným. Ten kdo přestal věřit, přestal žít. A spolehneme-li se jen na to, co nám přináší obraz médií a lidí, kteří nás chtějí mít na své straně, zrazujeme tím sami sebe.

Snad nelze obhájit násilí a válku z našeho pohledu, ale na druhou stranu lze obhájit, snad alespoň trošku, že lidé žijí tak, jak jsou naučeni. Žijí tak, jaký měli příklad, jak jim to někdo před nimi ukázal. Nic víc totiž ani moc neumíme. Nikdo z nás. Než budeme vynášet striktní rozsudky nad ostatními, zamysleme se, jen na chviličku, co za tím vším stojí. A co se vyřeší tím, když zareagujeme vztekle a nenávistně? Vážně je tak nemožné žít vedle sebe a vyznávat jiné hodnoty? A na kom tohle záleží, vždy jen na těch druhých? Nikdy ne na nás?

Komentář

  1. Od Anonym

    Odpovědět

    • Od ascari

      Odpovědět

      • Od Anonym

        Odpovědět

  2. Od Jan

    Odpovědět

  3. Od Petr Hrdlička

    Odpovědět

  4. Od Martin Konvicka

    Odpovědět

  5. Od ladislav

    Odpovědět

    • Od Jan

      Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

      • Od miloš zbránek

        Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.