Komentáře k Desateru

Desatero přikázání berou i mnozí nevěřící lidé jako jakýsi základ naší kultury, spolehlivý morální kompas, dobrou věc. V následujícím článku se pokusím nastínit, že to nemusí být tak úplně pravda, zvláště tehdy, pokud projdeme jedno přikázání po druhém a zasadíme je do kontextu doby, ve které vznikla.

To, co se zpravidla prezentuje jako desatero přikázání je věc notoricky známá. K tomu, abych se o něm více rozepsal, mě vedla názorová výměna s panem Oulickým, který tvrdil, že desatero je stále platné a neměnné, což, uznávám, se může na první pohled zdát, nicméně má své mouchy a podle mého názoru má dnes drtivá většina lidí v této zemi bez ohledu na to v co věří, mnohem vyspělejší morální systém a morální cítění, než je schopná nabídnout tato starověká sada pravidel.

Přesto je to první a často i jediná věc, kterou lidé běžně při rozhovoru argumentují názor, že Bible je dobrá a přínosná. Přitom mnoho křesťanů při jakékoliv zmínce o krutostech a zvěrstvech páchaných na boží příkaz argumentuje ve stylu „to je Starý zákon, který není pro křesťany závazný.“ (Žel, jak dále uvidíme, to je také omyl.) Potom je tedy zvláštní, že Desatero, které je také starozákonní látkou se bere jako když ne závazné, tak hodně užitečné a doporučované.

Ano, chápu, že když je něco staré a nezapomnělo se na to, může to budit pořád zdání nějaké kvality, či užitečnosti. Ale skutečnost, že dnes v této zemi máme sekulární právo, systém soudů a zákony jsou tvořeny a zaváděny na základě společenské potřeby a veřejné debaty, svědčí o tom, že jsme trochu někde jinde, než starověcí Izraelité. Je to podobné, jako když se podíváte na pravěký pěstní klín. Ano, na svoji dobu to byla technologie poměrně vyspělá a funkční, ale to, že dnes místo nich používáme sekery či kladiva, zatímco tyto pravěké nástroje leží ve vitrínách muzeí, taky má svůj důvod.

Desatero přikázání se v Bibli objevuje dvakrát, poprvé v knize Exodus ve 20. kapitole a podruhé v knize Deuteronomium v 5. kapitole. Ovšem to, co bylo nakonec schváleno jako židovské desatero, byla věc zcela jiná, jak ještě dále uvidíme.

  1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Mějte na paměti, že bůh je magická antropomorfní nesmrtelná bytost, která má zázračné schopnosti a lidské atributy a je schopná přežít smrt svého hmotného těla. Skoro všichni křesťané toto přikázání porušují. Často interpretují Bibli tak, že do ní vkládají věci, které v ní ve skutečnosti nejsou. Tak například koncept svaté trojice. Bible na žádném místě neříká, že Ježíš je božím vtělením. Ježíš takto sebe nikde nepopisuje, zatímco v jiných starších náboženstvích jsou výslovné zmínky o tzv. avatarech, např. hinduismus jich nabízí mnoho, za všechny jmenujme např. pána Krišnu.  Avšak Ježíš není nikde ztotožňován s bohem, není ani atributem židovského boha nazývaného též El, Alláh, Abba, či YHWH.

Když si porovnáte Starý a Nový zákon, skoro to vypadá, jako kdyby se Ježíš a YHWH o toto přikázání hádali.

YHWH: “Nebudeš mít jiného boha mimo ne.” (Exodus 20, 3)

Ježíš: “Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.” (Jan 14, 6)

YHWH: “Já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.” (Izajáš 43, 11)

Ježíš: “Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha.” (Lukáš 22, 69)

YHWH: “Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mne neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím jako pokoj a tvořím zlo, já jsem Hospodin a jiného už není.” (Izajáš 45, 5-7)

Ježíš: “Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.” (Matouš 26, 64)

Ve Starém zákoně máme proroky, kteří předstírají, že hovoří za boha, v tom Novém to jsou křesťanští konvertité, kteří předstírají, že hovoří za Ježíše.

  1. Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi, nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Většina věřících si toto přikázání zřejmě vykládá jako zákaz uctívání falešných bohů. Problém však tkví v tom, jak poznat, který bůh je pravý a který ne, když každý, kdo věří v boha, si ho představuje trochu jinak a připisuje mu jiné atributy než všichni ostatní věřící? Jenomže toto přikázání nezakazuje jen uctívání model a zpodobnění, ale přímo jejich samotnou výrobu, a to bez ohledu na to, jestli se jim někdo chce klanět nebo ne. Samozřejmě se tím myslí zpodobnění známých věcí a tvorů – zvířat, rostlin, lidí, přírodních útvarů apod. V konečném důsledku to lze považovat za zákaz malování obrazů, tesání soch, kreslení, či dokonce výrobu map. Jakékoliv výtvarné či umělecké vyobrazení čehokoliv je zapovězeno. Tímto přikázáním se neřídí v podstatě nikdo. A protože pod svícnem bývá největší tma, jsou katolické kostely plné všech možných vyobrazení boha i jiných bytostí, kterým se věřící klanějí a slouží jim.

Jediný způsob, jak toto přikázání nějak přijatelně interpretovat, je změnit jeho význam na něco úplně jiného, což je v křesťanství běžná praxe.

Ale proč toto přikázání vůbec existuje? Protože bůh je žárlivý. Jednak si nepřeje, aby někdo uctíval jiné bohy, ale také, aby člověk nevytvářel žádné umělecké ztvárnění čehokoliv, aby touto činnosti nenapodoboval boží tvoření a nenapodoboval tak boha. Podle nejstarších mýtů o stvoření, bohové stvořili lidi z hlíny, do které pak vdechli život. V židovské mystice se taková bytost nazývá golem. Bůh nechce, aby člověk vytvářel předměty, do kterých by se dal vdechnout život a ony tak obživly. Je už jenom drobným detailem, že kdyby biblický bůh existoval a byl by skutečně jediným bohem v tomto kosmu, bylo by zhola nemožné, aby žárlil na jiné bohy.

  1. Nezneužiješ jména Hospodina, svého boha.

Nejde jen o judeo-křesťanského boha. Bylo zapovězeno vyslovovat i jména jiných bohů. Pokud nevěříte v magickou moc slov a běžně říkáte slova, která mohou mít určité mystické významy, bez toho, že by to mělo jakékoliv následky, v podstatě tím ta slova zbavujete kouzla, kterým mají oplývat. Náboženství je totiž v mnoha ohledech o síle klamu.

  1. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.

Většina křesťanů opomíjí skutečnost, že v původní židovské tradici začínal Sabat v pátek večer a končil v sobotu večer. Ale ať už je tím svatým dnem sobota nebo neděle, jaký je podle Bible trest pro toho, kdo pracuje v den odpočinku? Smrt. Stejně jako za skoro všechno ostatní. Exodus (31, 14): “Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu.” 

Hrozí dnes někomu smrt za to, že pracuje o víkendech? Ne. Nejen, že se práce o víkendu netrestá, ale ani Ježíš toto přikázání nedodržoval. Řekl, že přišel nikoliv zrušit, ale naplnit boží zákon (Matouš 5: 17-19) a ukládal svým učedníkům dodržovat Mojžíšův zákon do poslední čárky, včetně těch šílených krutostí v knize Leviticus. A rovněž řekl, že pokud někdo poruší jediné z těch přikázání, bude v božím království za toho nejmenšího. Ale přitom svým učedníkům přikazuje porušovat páté přikázání, jak si ukážeme dále:

  1. Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

To je jedno z těch lepších… pokud ho ovšem neporovnáte s tím, co říká Ježíš v evangeliu podle Matouše (10: 34-38): “Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.”

A pokud si myslíte, že je to vytrženo z kontextu, či že je to pro Ježíše netypické, podívejte se do evangelia podle Lukáše (14: 26): “Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.” Je legrační, kolik křesťanských organizací je orientováno na rodinu, když samotný Ježíš je v této otázce celkem jasně proti.

A abychom to samozřejmě zkomplikovali, v 1. Listu Janově (3: 15) čteme: “Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě.” A ve Zjevení (21: 8): “Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“

Takže, Ježíš přikazuje Židům milovat ostatní Židy jako sebe samé. Ale současně mají sami sebe i svou rodinu nenávidět. Avšak každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah, který se bude smažit v pekle, jenomže člověk musí všechno opustit, vzít svůj kříž a následovat Ježíše, jinak nedojde věčného života bez ohledu na to, co všechno ještě Ježíš řekl. – Jestliže toto vypadá jako jedna z mnoha set nesmyslných kontradikcí, kterých je Bible plná, pamatujte si, co vám řekl váš duchovní, totiž, že Bible si neprotiřečí a v tom případě se nejedná o kontradikci. Prostě nejedná. Prostě ne. Vůbec.

A pokud jde tu část přikázání “abys byl dlouho živ”, nesmíme zapomínat na to, že se jednalo o kulturu, kde rodiče mohli zabíjet neposlušné děti,  takže bylo z pohledu dítěte lepší být poslušný a uctivý.

  1. Nezabiješ.

Tohle je v řadě případů jedno z mála přikázání, které si většina lidí pamatuje a pro některé je důkazem, že bůh je spravedlivý a milující. Je paradoxní, že na jedné straně bůh říká, nezabiješ, ale je to ten samý bůh, který ihned vzápětí svým věřícím nařizuje zabíjet všechny ostatní, a to z jakéhokoliv důvodu. Co je trestem za homosexualitu? Smrt. Co je trestem za pojídání ústřic? Smrt. Co je trestem za nošení oděvu ze směsi polyesteru a bavlny? Smrt. Jaký je trest pro dítě, které nechce poslouchat své rodiče? Smrt. A co je trestem za praktikování svobody náboženského vyznání, která je zakotvena v ústavě této země? Smrt. Bible říká: “Miluj bližního svého. K smrti.” A tam, kde říká “miluj bližního svého jako sám sebe”, myslí “miluj svého bližního Žida jako sám sebe.” To není vtip nebo protižidovská narážka, jedná se o jednu ze známých překladatelských chyb. Ježíš byl Žid, který vůči ostatním národům vystupoval poměrně ostře a kriticky. Židé byli bohem vyvolený národ. A co jim bůh přikazoval udělat s každým kmenem či národem, na který narazili? Všechny zabít včetně dětí. Nenechat nikoho naživu.

  1. Nesesmilníš.

Ano, připusťme, že tím, že Česko je bezbožné, je partnerská nevěra na denním pořádku. Nicméně, jsou země, kde se většina obyvatel hlásí ke křesťanství, např. Španělsko, Polsko, Rusko, USA, Srbsko, nebo třeba i Slovensko a, světe div se, i tam je partnerská nevěra problém!

Nicméně, dopustit se smilstva v době, kdy měla tato přikázání být vytesána do kamenných desek, bylo mnohem obtížnější, protože smilstvo bylo spácháno tehdy, když byla žena vdaná za jiného muže. Nezáleželo na tom, jestli smilnící muž byl již ženatý. Pokud byl, tak se žena, se kterou smilnil, prostě stala další z jeho manželek. Bible totiž definuje manželství jako jednoho muže a tolik žen, kolik ve své domácnosti dovede uživit (navzdory populární fámě, o jednom muži a jedné ženě).

Avšak muži tehdy mohli spát i se ženami, které nebyly jejich manželkami, a přesto se hříchu smilstva nedopustili, protože kromě manželek mohli muži mít i souložnice. Pokud se tak dělo v mužově domácnosti, bylo to v pořádku. Souložnice, konkubína, je definována jako sexuální služebnice, která nemá žádný právní nárok na mužův majetek. Manželky však takové právní nároky také neměly, protože podle jednoho z mnoha set božích přikázání v jiných částech Hebrejské Bible, žena se po smrti svého manžela mohla stát majetkem jeho bratra. Nicméně podle Starého i Nového zákona ženy ani zdaleka nemají taková práva jako muži, a to je také jeden z judeo-křesťanských pilířů, na kterých byla založena evropská kultura, a kterého jsme se zbavili, když nám došlo, o jakou hromadu předsudků a ignorantství se jedná.

Takže muži mohli mít mnoho manželek a harém souložnic. To však není všechno. Mohli souložit také s otrokyněmi. A to také Bible nepovažuje za smilstvo. V tomto případě se jednalo o mužova “majetková práva”. Někteří lidé by takové jednání nazvali znásilněním, nicméně podle Bible je znásilnění předehrou k manželství.

Pokud jste Izraelitou v době bronzové a uvidíte na ulici sexy kočku, kterou nikdo nehlídá, klidně ji vezměte a ohněte někde bokem, i když vás ona nechce. Pokud je vdaná, pak to znamená trest smrti pro vás i pro ni. Pokud však není provdaná ani nikomu přislíbená, vy ji znásilníte a chytí vás u toho, stačí jejímu otci zaplatit 50 šekelů stříbra a je vaše! On ji totiž nejspíš ani nebude chtít zpátky, a to ani v případě že je jeho milovaným dítětem, protože neprovdaná žena, která nebyla panna, byla tehdy považována za “poškozené zboží”. Proto zavedli toto pravidlo, které ostatně platí i v mnoha našich obchodech dnes – když poškodíte nějaké zboží, musíte si ho koupit.

Takže, oběť znásilnění se stane vaší manželkou, jste navěky spojeni a nikdy se nemůžete nechat rozvést. To se netýká všech vašich manželek, pouze těch, kterých jste se fyzicky zmocnili proti jejich vůli a pak si je koupili od jejich otce. Takže bacha na to, kterou znásilňujete. Na druhou stranu, pokud jste úplný neschopa, který žádnou ženu nedokáže zaujmout, prostě si vyberte, která se vám líbí, znásilněte ji, zaplaťte, a je navždy vaše! Pokud vás podvede s jiným mužem, vezměte ji ke knězi a ten ji donutí k potratu.

Toto jsou zákony spravedlivé, nekonečně moudré a neomylné vyšší morální dobroty, základ evropské kultury. Až na to, že se v současnosti dostáváme do bodu, kdy žena nemůže podstoupit potrat, ani když byla znásilněna, a muži si už ženy nemohou kupovat. V některých státech už je nemůžete ani znásilnit. Polygamie a znásilnění jsou zločin, ale rozvod je legální, a to bez ohledu na to, co o něm soudil Ježíš.  Až tak daleko jsme odpadli od Božího zákona.

  1. Nepokradeš.

Tohle je celkem dobré, ne? Krádež je nelegální všude na světě. Ale co takhle když žijete ve starověkém Egyptě a připravujete se na exodus a bůh vám přikáže si “vypůjčit” nějaké věci, o kterých víte, že je nevrátíte, protože se do této země už nehodláte vrátit? Nebo ještě hůře: Nepokradeš, pokud ovšem nepleníš vesnici, jejíž obyvatele jsi předtím povraždil, muže, ženy i děti, ovšem s výjimkou dívek! Ty patří tobě, společně s ukořistěným dobytkem a dalšími věcmi, které jsi svým bližním záviděl. Když jsou mrtví, tak to přece není krádež, ne? A přesně tohle bůh svému vyvolenému národu přikazoval znovu a znovu poté, co mu tato přikázání předal.

  1. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Povšimněte si, že přikázání nezní “nebudeš lhát”. Kdyby věřící lidé nemohli lhát, jak by potom mohli předstírat, že vědí věci, které nemůže vědět nikdo? Na tvrzení věcí, které nikdo nemůže vědět, nedají se poznat ani ověřit, je založena většina náboženství.

Je ovšem nečestné předkládat jako fakt něco, co není ověřitelně pravdivé. Náboženství právě toto dělají neustále. Kdyby křesťané nemohli lhát, pak by nemohli obracet bezvěrce na víru. Bůh nezakazuje lidem lhát. On zakazuje jeden specifický druh lži: nevydávat křivé svědectví. Což je mnoha evangelikálním křesťanům stejně jedno, protože ti tvrdí, že byli svědky věcí, které se ve skutečnosti stejně nikdy nestaly. O to však zde ani nejde. Přesnější význam tohoto přikázání je “nebudeš vznášet křivá obvinění proti svému bližnímu.” Například když se na náboženské pravici vedou hovory “o homosexuální agendě.” nebo když říkají, že ateisté = komunisté, nebo že ateismus je také víra, nebo že jiné náboženské skupiny jsou pouhé sekty, které slouží ďáblu. Toto přikázání je v praxi často zcela ignorováno těmi, kteří Desatero propagují a obhajují.

  1. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Jde o touhu, závist. Jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Povšimněte si, že toto přikázání nezakazuje nějaký druh jednání, ale už jen pouhou myšlenku. Ne, že na základě těchto myšlenek nemá člověk jednat, ale on na takové věci v prvé řadě nemá vůbec myslet.

Je zajímavé, že věřící pravičáci, kteří se tak rádi ohánějí desaterem jakožto morálním kompasem a dokonalým návodem na život, jsou současně stoupenci kapitalismu a tržního hospodářství, jehož nedílnou součástí je právě dychtění po majetku a materiálním blahobytu. Úspěšní podnikatelé, kteří se vypracovali, byli ve svých počátcích nezřídka motivovaní právě tím, že viděli jak někdo jiný má velký a hezký dům, luxusní auto, prosperující firmu, hodně peněz, a touží to všechno mít taky. Nebyl to snad český pravicový idol Václav Klaus, kdo řekl, že závist je hnacím motorem tržní ekonomiky? Přitom tato závist je porušením jedné ze základních judeo-křesťanských hodnot, na kterých je údajně založena evropská kultura a společnost.

Je podivné, že závist je smrtelný hřích, ale otroctví je v pořádku. Je hřích závidět svému bližnímu jeho otroky, ale není hřích otroky vlastnit. Ve středověké křesťanské Evropě to také nebylo nic, co by někoho znepokojovalo. Feudální pán byl majitelem půdy, na které žili nevolníci, kteří na něm byli fyzicky závislí a měli povinnost respektovat jeho vůli, plnit robotní povinnosti, odvádět poddanské dávky. Při majetkových transakcích se panství prodávala i s obyvateli. Vlastník půdy tedy vlastnil i lidi, kteří na ní žili. Byli jeho majetkem. Nevolníci se často bez svolení panstva nesměli ženit či vdávat, neměli svobodu pohybu. Tento stav v našich zemích trval zhruba do 18. století, kdy bylo nevolnictví postupně odbouráváno, až bylo patentem císaře Josefa II. v r. 1781 zrušeno. Nicméně instituce poddanství byla zrušena až v r. 1848 a přestoupení “Božího zákona” tím bylo – k nelibosti mnoha tehdejších církevních špiček – dokonáno.

* * *

Toto je prvních deset přikázání, která naleznete v biblické knize Exodus v kapitole 20. Když však budete číst dál, zjistíte, že desátým přikázáním to nekončí. Bůh se na chvíli odmlčí a potom začne chrlit desítky dalších přikázání v následujících třech kapitolách. Některá z nich jsou lepší než ta v první desítce, a mnoho z nich bylo plagiátorsky ukradeno ze staršího dokumentu známého jako Chammurapiho zákoník. Takže zákony, které údajně přinesl Mojžíš, jsou v podstatě zákony, které vznikly za vlády jiného semitského panovníka, o několik století dříve. Chammurapi je na rozdíl od Mojžíše skutečnou historickou postavou, pravděpodobně jedním ze tří či více historických vládců, ze kterých byl Mojžíš uměle vytvořen. Chmamurapiho zákoník byl vyryt do kamenné stély, kterou dnes můžete vidět v Louvru, zatímco Mojžíšovy desky zákona a archa úmluvy existují jen v příbězích.

Nicméně, jak jsem již zmínil výše, desaterem to nekončí. Až poté, co je nadiktováno x všech možných dalších přikázání ohledně zacházení s otroky, trestů za různé zločiny a provinění Mojžíš ve 24. kapitole Exodu vystupuje na horu Sínaj aby od boha přijal kamenné desky zákona. Bůh ovšem má potřebu dále stanovit mnoho dalších předpisů a nařízení, které se týkají oltáře, chrámu, svícnu, kněžského roucha a uvádění kněží v úřad, a dalších a dalších věcí, což si vyžádá celkem dost času, takže Izraelci pod horou se začnou nudit a mezi tím si vyrobí symbol boha – zlaté tele, které začnou uctívat. Když to Mojžíš, který se vrací z hory s deskami zákona, vidí, naštve se a rozbije je (kapitola 32). Kolik přikázání na nich přesně bylo vyryto? Těžko soudit.

Konečným desaterem, které bylo nakonec schváleno jako to platné, se stala až druhá edice, kterou už nepsal přímo bůh, nýbrž Mojžíš, který ve 34. kapitole opět vystupuje na horu, kde mu bůh diktuje novou sadu, která je od té první poněkud odlišná, zato však skutečně obsahuje pouze deset přikázání (Exodus 34: 14-26):

  1. Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je bůh žárlivě milující.
  2. Nebudeš odlévat sochy bohů.
  3. Budeš dbát na slavnost nekvašených chlebů. Sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, ve stanovený čas v měsíci ábíbu; neboť v měsíci ábíbu jsi vyšel z Egypta.
  4. Všechno, co otevírá lůno, bude patřit mně, i každý samec z prvého vrhu tvého stáda skotu i bravu. Osla, který se narodil jako první, vyplatíš ovcí; jestliže jej nevyplatíš, zlomíš mu vaz. Vyplatíš každého svého prvorozeného syna. Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou. 

Ano, zde bůh požaduje lidskou oběť, jde o přikázání z první verze, jak bylo zapsáno v Exodu (22, 29): „Dáš mi prvorozeného syna.“ Viz též Leviticus 27; 28-29 a Numeri 3, 13.

  1. Šest dní budeš pracovat, ale sedmého dne odpočineš; i při orbě a při žni odpočineš. – ze čtvrtého přikázání v první edici se stává páté v druhé edici.
  2. Budeš slavit slavnost týdnů, prvních snopků pšeničné žně a slavnost sklizně na přelomu roku.  Tato židovská verze svátku Díkůvzdání se zde objevuje poprvé, a je dále zmíněna v Numeri 28. kap a Leviticu 23. kap.

Zbývající čtyři přikázání byla všechna v první sadě, ale žádné z nich nebylo mezi prvními deseti:

  1. Nebudeš porážet dobytče tak, aby krev mého obětního hodu vytékala na něco kvašeného. 
  2. Nebudeš přechovávat přes noc do rána nic z oběti při slavnosti hodu beránka.
  3. Prvotiny raných plodů své role přineseš do domu Hospodina, svého boha. – Pamatujte, vaše první a obvykle nejlepší úroda, společně s částí vašeho příjmu má být odevzdána kněžím, aby mohli dál prostředkovat styk s božskými bytostmi místo toho, aby si našli pořádnou práci.
  4. Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho matky. 

 A po nadiktování těchto přikázání bůh říká Mojžíšovi (Exodus 34; 27): „Napiš  si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“

– Takže, toto je to desatero přikázání, smlouva s Hospodinem, která vešla v platnost. Jak už to tak s Biblickým textem bývá, došlo k překroucení, misinterpretaci, omylu… a první sada přikázání, která nebyla desatero a nenabyla platnosti, nýbrž ji skončila rozmetána v návalu Mojžíšova hněvu, je vydávána za desatero, zatímco desatero, které mělo nabýt platnosti, je sbírka naprostých bizarností a nechutností a tak se raději ani nezmiňuje a ti, kteří o něm vědí, předstírají, že neexistuje.  A to už je k desateru přikázání ode mě vše.

Komentář

  1. Od Anonym

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.