Příliš mnoho islamismu, příliš mnoho anti-islamismu

Evropa je ve stádiu, kdy si ve své otevřenosti, humanismu, globalizaci, multikulturalismu a toleranci musí dřív nebo později položit otázky ohledně své vlastní identity, celistvosti své kultury a difuze kultur jiných. Konkrétně mám na mysli kulturu islámskou a problematiku – chcete-li – jakési islamizace Evropy. Některé státy to už udělaly, většinu to však teprve čeká…

Jaká je situace u nás?

Česká republika takovou diskuzi ještě nepodstoupila, nicméně šátková aféra dvou muslimek z pražské střední zdravotnické školy přilila další kapku do téměř plného džbánu. A pokud se tento džbán rozlije do aktuálního stavu naší společnosti, jejíž racionální rozhodování je zakryto rouškou hysterie, emocí a mediální manipulace, nedopadne to příliš dobře. Jedinou možností jak zabránit společenské katastrofě je začít tuto problematiku řešit na politické a žurnalistické úrovni. Dokud se totiž k této problematice nebudou vyjadřovat politici a žurnalisté, zbude prostor pouze pro populisty a extrémisty, jak je tomu dnes ve většině případů.

Veřejná diskuze má tu moc zbavit nás demagogických argumentů, mezi které patří např. tvrzení, že co si nemůžeme dovolit my v muslimském světě, to si nemůžou dovolit muslimové u nás. Je smutné pozorovat, jak je tento zpátečnický koncept pojetí vyspělosti a svobody naší společnosti přitažlivý. Či to, že nás muslimská kultura nemůže nikterak obohatit. Střet dvou silných, sebevědomých a bohatých kultur je za předpokladu mírumilovného multikulturního střetu vždy přínosem. Z druhého soudku třeba to, že muslimské ženy se mají přinejmenším stejně dobře, jako ženy křesťanské. Byť je toho o materiálním zajištění žen v Koránu napsána spousta, muži jsou v islámu ženám striktně nadřazeni – ani tento argument tedy není oprávněný. Dalším mediálním populismem je využití generalizace – každý muslim je muslimem špatným a chce zabíjet či omezovat něčí svobodu. Na světě existuje okolo jedné a půl miliardy muslimů a je proto logické, že se mezi nimi najde hromada fanatiků, vrahů, psychopatů a teroristů, mediálním zájmem je ale ukazovat pouze deviantní případy, čímž podporuje uměle vytvářený strach. Vždyť křesťanů je ještě o půl miliardy více a nikdo nenahlíží na typického křesťana jako na pokrok a medicínu odmítajícího v dinosaury nevěřícího homofobního pedofila, i když je i takových případů bezpochyby spousta.

A veřejná diskuze zde opravdu chybí. Málokdo je totiž schopen pohlížet na danou problematiku s chladnou hlavou. Národ se rozdělil na dvě skupiny, přičemž každá skupina dělá často medvědí službu své ideji. Jedni odhodlaně zastávají až iracionální strach z islámu, přičemž považují islám za příčinu všeho zla na zemi a druzí ve svém sluníčkovém vidění světa považují i proslov radikálního fundamentalisty k vraždění katolických dětí za mírumilovný. Většina společnosti samozřejmě nezastává takto extrémní názor, díky absenci objektivního a racionálního hodnocení jí ale nezbývá, než k jednomu pólu extremismu přilnout. A to je nebezpečný aspekt naší společnosti – příliš mnoho islamismu a příliš mnoho anti-islamismu.

Co je to kultura, náboženství a džihád?

Prvně bych chtěl definovat dva zásadní pojmy pro tento článek tak, jak je chápu a jak k nim také budu přistupovat, aby nedošlo k zbytečnému nedorozumění. Těmi pojmy je kultura a náboženství. Džihád jsem pak přidal především proto, že se pomalu dostává do mainstreamového povědomí.

Kultura je souhrnem hmotných a duchovních hodnot vytvořených lidstvem v daném území. V našem pojetí je kultura de facto všechno, co je na daném území zvykem a normalitou. Je to dynamický fenomén, který se neustále vyvíjí a je přenášen z generace na generaci – pro zachování společnosti a kultury je tedy logická nutnost určité porodnosti. Kultura je také souborem vědění, životního stylu, společenské hierarchie a náboženství.

Náboženství je úzce spjato s kulturou, napomáhalo ji vytvářet, dávalo jí formu a vytvořilo hodnoty, které jsou dodnes morálně a společensky uznávané. Je to také jakýsi souhrn jednání, víry, myšlení, symbolů a tradic směrem k transcendentní zkušenosti, v kterou je přesvědčen početný kolektiv, který také nejčastěji tvoří většinu.

Na pravou míru bych také rád uvedl pojem džihád, jež je dnes moderní skloňovat pod údernějším heslem svátá válka a který se hojně ve spojitosti s tzv. pseudomultikulturalismem využívá. Džihád se dá chápat jako válka za islám. Džihád však neznamená jen povinnost rozšiřovat islám bojem, násilím a terorismem, jak je nám to dnes nejčastěji předkládáno. Džihád se vede mnohem častěji Koránem upřednostňovaným jazykem, rukou a srdcem, jež v sobě nese pomoc chudým, pravdu, víru a snahu o zlepšení života okolo nás. Džihádský fanatismus je naopak radikální odnoží islámu praktikovaný fundamentalistickými ŠiítyWahhábisty v Saudské Arábii či Muslimským bratrstvem. Zajímavostí je, že většinu těchto menšinových a médii sledovaných uskupení podporuje USA.

Co se historie týče, džihád mečem bohužel nebyl něčím netradičním. Náboženské války se vedly a bigotnost vládla lidstvu. Nepodléhejme ale dojmu, že se nás naši křesťanští předkové snažili chránit čestným bojem před krvelačnými muslimy. Zatímco se totiž křesťané neostýchali z nouze vypravit na křížové výpravy i děti, muslimové se řídili islámským kodexem boje, jenž zakazoval zabíjet děti, civilisty, ženy, starce a náboženské představitele. Nic to však nemění na zbytečných lidských ztrátách a fanatismu, kterému máme jako lidstvo doufající v něco, co nás přesahuje tendenci podléhat.

Jaký je zásadní rozdíl mezi křesťanstvím a Islámem?

Byť obě tyto náboženské větve lidské rasy pochází z jedné myšlenky Starého Zákona, jsou rozdílné. Říká-li někdo, že je islám pozadu, má v podstatě pravdu. Vznikl o celých šest století později, což také zapříčinilo hlavní rozdíl. Zatímco křesťanství vznikalo jako monoteistické náboženství z mnohem staršího judaismu, jehož hlavním cílem bylo přivést lidi na myšlenku absolutního poznání a jednotného Boha, což nebylo příliš těžké a dokonce to bylo v křesťanském konceptu pro mocné i velmi výhodné, islám vznikal v době, kdy si musel své postavení mezi věřícími těžce vydobýt. Proto se v Koránu také častěji než v Bibli poukazuje na nenávist vůči těm, kteří se jim snaží sebrat víru, neboť „svádění z víry je horší než zabití.“ Statistiky strachu z Boha, fatalismu, lásky a násilí jsou pak přibližně podobné. (Snad každý, kdo nepodléhá zprofanovaným citacím vytržených z kontextu a četl Bibli a Korán, bude souhlasit.) Za zmínku také stojí i to, že Korán je přívětivější k chudým než Bible, neboť darování almužny je tam de facto povinností.

Přesto všechno je zásadním rozdílem právě volnost výkladu náboženského učení.

Evropa se dnes sice hlásí ke křesťanským tradicím, jež nás bezesporu formovaly dva tisíce let, nicméně vykládá si je svobodně a volně dle vlastního uvážení, přičemž církev nemá moc možností, jak zasahovat do chodu státu. Naopak v islámské kultuře je náboženství na prvním místě, náboženské právo Šaría je v několika radikalisty ovládaných zemích právem implementovaným do státní jurisdikce a výklad takového náboženství je silný, jednotný a neměnný, což z něj dělá pro mnohé víru přitažlivou. Na „atraktivitě“ se určitě podílelo násilí a již zmíněný džíhád mečem, bylo by ale naivní domnívat se, že se islám natolik rozrostl díky násilí a strachu. Křesťanství trvalo 400 let, než se změnilo ze sekty na uznávané náboženství. Hinduismu to trvalo dokonce celých tisíc let. Islám to zvládl v pouhých sto letech…

Pro kvalitnější pochopení této problematiky si dovolím jednoduché přirovnání: Představte si Islámskou kulturu jako silnou a těžkou kulečníkovou kouli, zatímco křesťansko-evropská kultura je mýdlová bublina. Mýdlová bublina nabízí pro své atomy svobodu výkladu svého tvaru a nenutí je dodržovat tradice, nemá pevné jádro a její slupka je šíleně křehká. Kulečníková koule je naopak tvořena jednotnou slupkou a její jádro vyplňuje striktní dodržování tradic. A představme si, že se mýdlová bublina střetne s kulečníkovou koulí. Který z těchto dvou objektů srážku pravděpodobně přežije?

Jak lze k prolínání kultur přistupovat?

V podstatě máme dvě základní cesty jak přistupovat k jiným kulturám. Buď se jim otevřít, nebo se jim naopak uzavřít. Třetí cesta neexistuje, všechny možné alternativní scénáře jsou totiž jen různými modifikacemi těchto dvou cest. Jelikož ale svět není černobílý, modifikováním a mixováním dvou původních cest vytvoříme spoustu kvalitních přístupů. Nezůstávejme proto v primitivním populismu, neboť absolutní uzavření vůči vnějším kulturám by znamenalo náš konec úplně stejně jako absolutní otevření naší kultury kultuře jiné.

Proč?

První scénář absolutního uzavření není možný bez takových aspektů, jako je uzavření hranic, přísná cenzura či autoritářské rozhodnutí uctívání jedněch určitých symbolů, které přesto povedou k zániku naší kultury. Nehledě na to, že to ani není prakticky možné ze samé podstaty internetu, globální ekonomiky a alespoň základních již zažitých aspektů svobodného myšlení. Naopak absolutní otevření naší kultury, která je aktuálně slabá a nejednotná by znamenalo úplně stejný, ne-li dokonce rychlejší konec evropské společnosti takové, jakou ji známe.

Výše zmíněné přirovnání tedy můžeme ještě rozšířit: A co pomůže mýdlové bublině při této srážce? Schovat se někam a doufat, že do tak velké bubliny kulečníková koule nenarazí? Nebo se usmívat a vyjít jí naproti?

Jaké jsou tedy možnosti?

Je evidentní, že žádný pól extremismu nás nespasí. V nejobecnější rovině je snaha o zachování mýdlové bubliny věcí dvou základních premis. První je tvořena zesílením našeho jádra a druhá naopak oslabením jádra islámského. Tím dojde k „vyrovnání sil“ a proběhne onen očekávaný mírumilovný a pro obě strany přínosný střet kultur, který je důležitý pro vzájemnou neagresivní koexistenci.

Problematika pevného jádra je v dnešní době bezesporu jedním z důvodů, proč se nacházíme v morální a společenské krizi a proč spousta „západních“ lidí konvertuje k islámu. Nejistota, nestabilita, egoismus, posedlost mamonem, rozvrácený pohled na rodinu, absence spirituální roviny, důraz na materialismus a etický relativismus zapříčinil pro mnohé stabilní pevný duchovní a morálně-přikazující islám atraktivním. Bylo by dětinské nalhávat si, že střet mýdlové bubliny a kulečníkové koule ještě neproběhl, nějakou dobu totiž již probíhá a prvním přínosem je pro nás paradoxně uvědomění si, že jako západní společnost ztrácíme něco, co nás dělá silnou a sebevědomou.

Nesebevědomá a slabá kultura je odsouzena k zániku. Společnost, jež nezná své hranice, je nedokáže stanovit ani společnosti jiné. Společnost, jejíž natalita prudce klesá, nemá budoucnost. Taková společnost – stejně jako mýdlová bublina – dříve nebo později praskne a vypaří se. Taková společnost se také uchyluje ke xenofobii, rasismu a chytá se zoufalých řešení, jejichž důsledkem bývá omezení práv a ztráta svobod člověka.

Je potřeba uvědomit si své tradice, historii a jiné společenské aspekty jako je rodina a mravnost. Přestat se bát je asertivně prosazovat, neznehodnocovat je a nebát se být tolerantní vůči jiným kulturám stejně jako se nebát neustupovat. K tomu navíc musíme přičíst specifické postavení České republiky, která se většinově hlásí k ateismu. Naše kultura by tedy neměla prosazovat ani jedno náboženství. O to těžší je uvědomit si svou vlastní kulturu, protože ateismus dokáže zvládnout jen velmi vyspělá civilizace – a to ve všech směrech.

Ruku v ruce s racionálním posílením vlastní kultury jde také díky globalizaci oslabení kultury jiné. Neměli bychom se bát islámské integrace. Naopak bychom měli hledat kompromisy a diskuzi. (Často slýchávám, že muslimové nemají o diskuzi zájem. Je to hloupost. Na rozdíl od křesťanských kostelů, ve kterých se věřícím předkládají dogmata, mešita je místo debat a úvah. Svědčí o tom spousta organizací jako Muslims against Wahhabism nebo Islam against Terrorism.) Měli bychom také kritizovat radikalisty a zároveň ničit stereotypy. Spousta muslimů pak začne uvažovat o pokrokovější interpretaci Koránu a přívětivějším vztahu k ateistům. Čímž se oslabí pevné jádro kulečníkové koule.

Osobně vidím naději právě v horším postavení muslimských žen. Domnívám se, že dřív nebo později musí přijít nějaká emancipační vlna odvážných feministek, která se zapříčiní o deradikalizaci islámu. Podobně jako feministická či sexuální revoluce na našem kontinentu v minulém století vytvořila nový koncept chápaní ženy. Nicméně musím pokorně přiznat, že tahle část problematiky Islámu je nesložitější a já jsem ani po dlouhém přemýšlení nedospěl k uspokojivým aplikovatelným a praktickým krokům.

Je Islám hrozbou?

Ano.

Je hrozbou pro slabou, neuvědomělou, destabilizovanou a zničenou společnost – pro naši společnost. Taková společnost se bojí mešit, muslimů i cizinců. Ze strachu z připuštění si své slabosti sklouzává k pseudohumanismu v podobě ústupků a pozitivní diskriminace, která zvedá v majoritní části obyvatel vztek. Taková společnost se bojí cizí kultury a chce se před ní uzavřít. Kulečníková koule tedy „přinutí“ mýdlovou bublinu uzavřít se do papírových hradeb, jejichž jedinou efektivitou je omezování mýdlové bubliny a potenciální krátkodobý pocit bezpečí – ten je však jen iluzí, protože papírové hradby nikdy nezastaví kulečníkovou kouli. Tato společnost se buďto nechá postupně dobrovolně islamizovat a zanikne, resp. se přetransformuje nebo se zničí sama.

Ne.

Islám není hrozbou pro kulturu silnou, která si je vědoma své historie a tradic. Taková společnost se nebojí integrace a nezakazuje nošení hidžábů či výstavbu mešit, protože je to svobodný projev víry. Tato společnost se ale nebojí zakročit, když vidí radikalistu, který omezuje něčí svobodu. Tato společnost se nebojí narčení z rasismu. Tato společnost dokáže rozlišovat mezi extrémisty a tím zbytkem nejenom v islámu, ale i ve vlastních řadách. A to je ta společnost, ta kultura, o kterou bychom měli usilovat – my jako Česká republika i my jako Evropa.

Komentář

  1. Od David

    Odpovědět

  2. Od švartna

    Odpovědět

  3. Od Daniel

    Odpovědět

    • Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

  4. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.