Proč rostou obavy z imigrace muslimů a islámu do EU?

V krátkém zamyšlení se pokusím nastínit několik možných odpovědí.

1) PRVNÍ PROČ
Strach z budoucího nedostatku zdrojů.

Znechucení, až nenávist k imigraci muslimů a obecně z islámu nepramení jen z nějaké iracionální nenávisti k muslimům a jejich náboženství, ale myslím, že tu spíše vnímám odůvodněné a pevné rozhodnutí některých lidí, a bohužel i akademicky vzdělaných[1], uchýlit se při řešení nejrůznějších sociálních problémů spojených s imigrací muslimů a islámu (zatím) jen k slovnímu, potažmo textovému násilí, jež, věřím, nikdy nepřeroste k násilí fyzickému; v čemž bychom se od komunistů, či dokonce nacistů a fašistů mnoho nelišili. Při hlubším zamyšlení lze vyvodit, že tato znechucení až nenávist při řešení otázek spojených s muslimy (a jejich imigrací do EU) radikálnějšími metodami, se nerodí z ničeho jiného, než z pociťovaného ohrožení z budoucího nedostatku zdrojů. Abych hledal původ neochoty, a zlé vůle vůči muslimům a imigraci v minulosti nemá smysl, už proto, že Velkou i Světovou válkou utrpěly všechny země a jsou z oněch hrůz, když ne poučeny, tedy alespoň pocitem studu ochromeny (snad kromě Grónska, Indie a USA).

2) DRUHÉ PROČ.
Odmítnutí evropského způsobu života samotnými muslimy.

Proč jsou mnozí lidé v zemích EU náchylnější ke strachu z imigrace muslimů? Děsí je představa, že by se křehký kompromis nastavený po obou světových konfliktech rozpadl. Zato muslimové ti nemají co ztratit, protože oni syndromy obou válek netrpí. Nedbají na evropský syndrom, jenž získal na síle po hrůzných letech první poloviny dvacátého století. Současná Evropa s genderovou politikou, s právy pracujících, se sociálními zákony, s antiopresivními přístupy, s lesbickými i homosexuálními sňatky, se zákony proti rasismu, s rovnými příležitostmi, s multikulturalismem, vznikla deset a možná i patnáct let po druhé světové válce, po otřásajícím prozření z chladné, cynické vražednosti nacismu. Humánní zásady vůči muslimům, podle mnohých, ale k ničemu nevedou, protože se u muslimů míjí účinkem, ba naopak budí u nich posměšný úšklebek a dokonce i pohoršení. To mnohé odpůrce imigrace logicky a nevyhnutelně vede k myšlence mnohem přímočařejšího, tvrdšího a radikálnějšího přístupu k muslimské imigraci a obecně k islámu jako takovému. Při řešení tohoto vážného sociálního problému se nejen odpůrcům, ale i těm, kdo problém musí řešit, nabízí velmi omezené množství možných východisek: smrt, dobročinnost nebo vyhnanství. Ale jediný typ řešení, který se dá na muslimskou imigraci uplatnit a donekonečna ho obměňovat je právě ona třetí možnost – vyhnanství. Institucionalizovaná, státem nebo EU financovaná izolace, chcete-li, jistý druh vnitřního vyhnanství, které i může působit z pohledu jak odpůrce, tak i řešitele pozitivně, ale rozhodně je prakticky účelné, protože každého imigranta, tedy i muslima bezpodmínečně vede k tomu, aby se rozhodnul; buď přijme evropský způsob života a zůstane, anebo jej odmítne, ale tím se sám degraduje na občana nižšího řádu na občana nepřizpůsobivého, a stane se vyhnancem na druhou, tedy emigrantem z vlastní země a imigrantem v tu chvíli pro něj v cizí a v nepřátelské zemi.

3) TŘETÍ PROČ.
Proč tedy ale muslimové.

Co mají imigranti společného s obavami uvedených tří skupin tedy těch, které problém zajímá, ale ze zcela rozdílných důvodů: evropského humanisty, odpůrce imigrace a politika? Imigranti sami sebe prezentují jako „problém“ a odmítají způsob evropského života. Tím se degradují a řadí se do skupiny nepřizpůsobivých. A pak je tu samozřejmě otázka náboženská. Nechci dávat muslimům jejich vlastní schopnost budoucí degradace v Evropě na nepřizpůsobivé za vinu; snažím se jen naznačit, že vývoj evropských dějin, podle některých nešťastný, podle jiných nevyhnutelný, určuje, že pokud se chtějí imigranti (i muslimové) stát nedílnou součástí evropské kultury, bylo by přirozené, aby se nepouštěli do násilného přebudovávání evropské společnosti (dříve nebo později na to doplatí), ale aby ani ze sebe nedělali „závažný sociální problém“ tím, že budou evropský způsob života pasivně nebo aktivně odmítat.

Ale někteří z imigrantů, a doufejme, nikoli většina, skutečně neznají míru; odmítají jakýkoliv pocit úcty vůči jinému člověku a nekultivují dobré vztahy. Projevy násilí a diskriminace, ať už se skrývají za čímkoliv, bychom měli ale odmítnout. Snahy o záchranu evropské kultury a Západní civilizace, by měly být o to důležitější, čím více roste imigrace do Evropy. Hledání humánního východiska by mělo být naší neustálou starostí.

Poznámky pod čarou:

[1] Jistě stojí za zmínku dvě osobnosti proti islámského a proti muslimského hnutí v současnosti: vážený pan doc. Mgr. Martin Konvička, Ph.D., v současné době člen katedry zoologie Přírodovědecké fakulty JU a lídr hnutí IVČRN, dále pak vážená paní JUDr. Klára Samková Ph.D. česká advokátka se specializací na občanské a rodinné právo, obchodní právo, ústavní právo a lidská práva, občanská aktivistka a politička

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.