Redefinice hodnot přinese novou společenskou smlouvu

Mění se společenské hodnoty a hrozí změna sociálně-právního řádu? Zraje ve společnosti podhoubí pro omezování občanských svobod?

V článku se zamýšlím a volně asociuji na téma změny společenských hodnot, která hrozí změnit náš sociálně-právní řád. V ČR dochází k extremizaci společnosti a demokratické strany spí – jako by nevěděly, že bez demokracie nebudou ani ony.

Schyluje se k době, kdy spolu veřejnost a stát uzavřou novou společenskou smlouvu, nebo přinejmenším aktualizují tu současnou, která je reprezentována Ústavou, českými zákony, policií a justicí. Současná eskalující krize, či možná lépe řečeno dopady její mediální interpretace, má, a zaznívá to z úst čím dál širšího okruhu komentátorů i akademické veřejnosti, potenciál razantně změnit hodnoty, které onu společenskou smlouvu konstituují.

Základem naší společenské smlouvy je důstojný vztah mezi všemi obyvateli České republiky, její politickou reprezentací a mezi systémem výkonu a vymáhání práva. Tato smlouva je založena na přesvědčení, že stát je tu od toho, aby zajišťoval ochranu zájmů občanů, dodržování zákona, lidských práv; aby pomáhal udržovat mantinely zdravého ekonomického prostředí, aby se v rozumné míře staral o ty, kterým se tolik nedaří; aby poskytoval takové základní jistoty, jako je ta, že vás nikdo beztrestně nezastřelí, či že vás dnes nebudou bombardovat cizí vojska; aby zajistil podmínky pro volný pohyb zboží, které uspokojí vaše potřeby atd. Budu se však zabývat zejména duchovními aspekty společenské smlouvy, ty ekonomické nechám v podstatě stranou.

Hlavními faktory, které zformovaly základ naší společenské dohody mezi občany a politiky po Sametové revoluci, je křesťanská tradice – tedy úcta k životu i k majetku, tolerance, solidarita a ochrana menšin -, zkušenost s totalitními režimy – tedy kladení akcentu na svobodu slova, dodržování lidských práv, důstojné nakládání s každým občanem, presumpce neviny apod. -, a snaha alespoň myšlenkově navázat na tradici První republiky, tedy vybudovat stát se systémem parlamentní demokracie, ve kterém bude mít každý právo účastnit se politického života na všech úrovních. Toto jsou hodnoty, které se podle mnohých v současné době nachází pod náporem uprchlíků v ohrožení. Nezbývá, než s tím souhlasit – nikdy v historii České republiky jsme nebyli tak blízko předefinování hodnot, na kterých naše společnost stojí, nikdy v historii nám tolik nehrozilo, že se změní „náš tradiční styl života“. Za jeho ohrožení však nemohou uprchlíci. Naši vlastní demokracii si ohrožujeme sami.

Ochota občanů vzdávat se svých vlastních práv nebo přihlížet znerovňování jiných se společností nevyřčená šíří nenápadně.
Zabalená do ctnostných projevů o ochraně národní hrdosti, do článků vyzývajících k obraně demokracie před muslimskými nájezdníky, převlečená za seriózní zpravodajství ze zemí, které se potýkají s vlnou migrantů nejvíce. Čím dál častěji slyšíme z úst národních spasitelů, ale čím dál více také z úst seriózních politiků, že se národ musí semknout, že musí postupovat jednotně a jako jeden muž se postavit přívalu uprchlíků – ano, i za cenu určitého omezení naší až moc rozbujelé demokracie. Na všech frontách vlastně dnes a denně narážíme na ty, kteří by si přáli ať už takové či makové omezení různých svobod. Hovořit otevřeně proti demokracii a zároveň jedním dechem to vydávat za boj za demokracii – to se stalo dnešním denním chlebem. „My chceme demokracii, ale jenom pro bílé pracující manuální dělníky ve věku 35-65 let, kteří se narodili v únoru.“

Otevřeně se samozřejmě k přímým omezením občanských práv pro určité skupiny obyvatel (cizinci, podporovatelé migrantů, akademici, studenti humanitních věd, „sluníčkáři“, „havlisté“, a všichni ti další rozvraceči státu) hlásí jen očividní extremisté. A právě u nich celý proces demokratizace začíná. Sledujte mě.

Kdykoliv předtím v ČR platilo, že neonacisté a další extremisté patří na samotný okraj spektra – do tzv. děr. Extremistické myšlenky, které dnes otevřeně hlásí mnoho obyčejných Čechů, začaly v myslích občanů kořenit ve chvíli, kdy se extremisté přetavili z pouliční nesystematické, či spíše komicky působící, bojůvky do prostoru běžných uznávaných stran, v případě IVČRN a podobných i mimo politické spektrum. Nevím, jak přesně se to mediálním mágům v čele populistických stran a hnutí podařilo, ale dokázali do mainstreamového myšlenkového spektra přinést kromě různých naprosto nereálných řešení také rétoriku nenávisti a hulvátství – právě to nejvíce zdědili od extremistů z děr. Jsme už po mnoho let svědky zvrácené změny myšlení Čechů – pamatuji si doby, kdy se ve slušné společnosti, nebo třeba ve škole, bylo nemyslitelné projevovat se otevřeně rasisticky. Pak jsme sklouzli do bodu, kdy se jaksi českým folklórem, intelektuály vysmívaným a národem přijatým, stalo říkat ono otřepané „Nejsem rasista, ale…“ V nedávné době jsme se dostali bodu, kdy už není nijak problémové doplnit ono „Nejsem rasista“ slovy třeba „ale ty čmoudy bych střílel hned na hranicích.“

Nenávistná touha po násilném řešení migrační krize odráží typickou českou náturu nešťastných lidí.
Češi, jak známo, patří mezi stabilně nejnespokojenější národy světa. Potřeba mstít se, a to ideálně na někom, kdo je stovky kilometrů daleko, nemůže mi ublížit a navíc se na jeho utrpení nemusím dívat, je vyvrcholením touhy po hledání nepřítele, který se dá univerzálně označit jako viník všeho špatného. Onu nespokojenost vždy dokázaly „nacucnout“ zejména extremistické strany a populisté. To vše je navíc spojeno s krizí tradičních českých stran, které ve svých rolích obránců demokracie zcela selhaly už ve chvíli, kdy nezamezily extremistům, aby „vylezli z děr“. Právě ve chvíli, kdy Konvičkové a Hamplové začali poprvé nenávistně vyhrožovat tím, že budou muslimové semleti do masokostní moučky, že studenti humanitních oborů budou označeni za vlastizrádce, a že kavárenské povaleče by bylo nejlepší zavřít do uranových dolů, měly začít na alarm bít tradiční politické strany, jejichž existenci, ač si to asi neuvědomují, podmiňuje parlamentní styl vlády. Samozřejmě, že se tak nestalo, protože vládní strany jsou v područí populistického hnutí ANO, které ladně balancuje na hranici koalice a opozice, na hranici hry na demokracii a naplňování vášní voličů. Tradiční strany buď boj s rozšířením extremismu v ČR zcela zaspaly, vzdaly, nebo samy extremistickou rétoriku začaly, tu více, tu méně, přejímat. Ve chvíli, kdy už „Čechy Čechům!“ nevyřvávali jen holohlaví neonacisté, ale i zástupci demokraticky volených parlamentních stran, začala česká demokracie čelit největšímu útoku od svého nastolení.

Každý jeden den, kdy necháme extremisty, se kterými se roztrhl pytel v naději, že každý nyní může ukořistit nějaké ty politické body a ve volbách se případně pohodlně zaháčkovat a vydělat si (jak ukázalo vytunelování Úsvitu Tomiem Okamurou), hovořit na náměstích, v televizi a na Internetu, se jako zářez na pažbě připisuje k umíráčku těch hodnot, které chceme tolik bránit. Už teď mají politici a média na svědomí změnu myšlení Čechů tak, že dnes už je v pořádku otevřeně říkat, že by se měl někdo zastřelit nebo zavřít do „koncentráku“. Co se to stalo? Kam zmizely ty hodnoty, které bráníme?

Ve společnosti zraje podhoubí pro omezování občanských svobod.
Na cestě k totalitě nejdříve bude třeba, aby se národ jako jeden muž semknul v boji s vnějším nepřítelem – proto bude společnost volat po zrušení opozičních stran, které blokují aktivní kroky vlády. Poté bude třeba zatočit s vnitřním nepřítelem; nastanou těžké časy pro všechny ty, kteří se už teď znelíbili všem šiřitelům nenávisti – vzdělaní lidé, zástupci nemainstreamových myšlenkových a politických směrů, lidé pomáhající uprchlíkům, nezávislí novináři, občanští aktivisté, bloggeři. Poté bude třeba udržet a hlídat na ulicích i v internetovém prostoru pořádek – což bude samozřejmě pouze záminka pro to, aby se legitimizovala neustálá kontrola občanů. Vyjadřovat se proti „režimu“ nemusí být postaveno mimo zákon – stačí jen nechat působit dostatečně zfanatizovaný dav a ovlivnit policii.

Nakonec dojde k omezení práv jedinců nebo skupin. Samozřejmostí je, že v tomto stádiu již bude stát izolovaný a obehnaný ostnatým drátem. Kdybych tohle napsal před rokem, zřejmě by si většina lidí ťukala na hlavu. Dneska se výzvy k uzavření a militarizaci hranic objevují zcela běžně a zřejmě je to dokonce bohužel většinový názor. Lidé slyší na snadná řešení, která jim předkládají extremisté a populisté, jejichž jediným cílem je politicky za každou cenu profitovat. Až odsud nebude moct nikdo utéct, bude už snadné zbytky protitotalitního odporu zlikvidovat. A to za souhlasného kývání všech těch obyčejných slušných lidí, kteří přece jen chtějí dobře a bezpečně žít, chodit do práce, nakupovat a dívat se na televizi. Ti všichni už chtějí mít klid od všech těch krizí, od komentářů, kterým nerozumí, od pořádek rozvracejících „sluníčkářských extremistů“. A hlavně se chtějí alespoň čas od času cítit jako vítězové, třeba když vidí, jak jimi volení vůdcové dopadli a odsoudili skupinu státních rozvracečů.

Jednou k tomu už totiž v české historii došlo. Tomu období, kdy společenská smlouva mezi státem a lidmi vypadala jinak, než dnes, se říká normalizace. Společenskou smlouvu tehdy tvořil vztah mezi všemocným státem a podrobenými lidmi. Ten vztah navíc stál na principu „něco za něco“. Je nezpochybnitelným faktem, že za normalizace se valné většině lidí žilo úplně normálně. Lidé se rodili, chodili do škol, sportovali, pracovali, zamilovávali se, brali se, měli děti, užívali si své chalupy a umírali – do značné míry stejně, jako my. Normalizační stát poskytoval lidem všechny základní potřeby a k tomu zajistil nevídanou míru možnosti využívat různých volnočasových aktivit, které byly „za hubičku“.

Problém však byl, že tento socialistický ráj byl jen pro někoho.
Byl totiž pro lidi, kteří po invazi vojsk Varšavské smlouvy přistoupili na to, že prostě budou „držet hubu a krok.“ A tehdejší stát řekl občanu: „Tak tedy dobře, my ti dáme všechno, co potřebuješ; dostaneš vzdělání, práci, možnost se vyžít, mraky dovolené a budeš si moct i tiše nakrást stavební materiál na chalupu – ale výměnou za to já, stát, od tebe chci, aby ses mi nevměšoval do mých záležitostí. Ty si žij svůj život a politice se nevěnuj. Když budeš hodný, nic ti nehrozí. Když budeš zlobit, budeš mít problémy.“

Většina lidí na tuto hru prostě přistoupila a ti, kteří ne, končili v kotelnách a na okraji společenského spektra. Podobné představy o redefinování společenské smlouvě mají nejen mnozí současní extremisté, ale také mnoho obyčejných lidí. Ani po šestadvaceti letech od revoluce se česká morálka nezměnila a voliči se dodnes rozhodují podle toho, která strana jim slíbí více – řídí se krédem „Stát se o mě má postarat“. A volí toho, kdo se o ně postará podle nich nejlépe. Mezi Čechy jsou miliony těch, pro které je přijatelnější žít ve společnosti, ve které lidem stát říká, co mají dělat a co si mají myslet. Oni za to, že se o ně stát postará, budou pro stát pracovat. Takový stát pracantů potřebuje nejvíce klid na práci – což je něco, co jim opozice ne a ne dopřát. Ze strany režimu je tedy potřeba opozici začít utiskovat, znerovnoprávňovat a zahnat ji tam, odkud samotný režim vzešel – do děr extremistů. Všichni ti, kteří najednou nebudou chtít „držet hubu a krok“ se začnou potýkat s problémy: nezaměstnají je úřady, státní instituce ani firmy v oligarchickém systému úzce propojené s vládou. Jejich děti se nedostanou na školy, protože výuka na nich bude podléhat ideologické kontrole. Nebude jim umožněno překračovat obrněné hranice a podávat zprávy o režimu v zahraničí. A kdo by riskoval budoucnost svých dětí?

Ano, našli se tací – byli to disidenti, kteří po Sametové revoluci navrhli a s lidem podepsali společenskou smlouvu, která snad platí dodnes a kterou jsem popsal v úvodu.

Ano, tehdy „sluníčkáři“ – Havlisté – zvítězili a definovali hodnoty, které my dnes chceme chránit natolik vehementně, až po nich šlapeme. A všichni staří komunisté a nepřátelé demokracie, všichni ti, kteří se nebyli schopni demokracii a volnému trhu adaptovat – tak znovu slaví. Jejich tolik milovaný paternalistický režim nenávidějící odlišnost, se vrací…

Je snem všech extremistů vytvořit vládu strachu a kontroly.
Tuto hrůzovládu budou oni navíc nazývat konečným vítězstvím demokracie – lid si přece konečně rozhodl, že chce takovou vládu, která zatočí s nepřizpůsobivými živly, s neustále rušící a intrikařící politickou opozicí a zkostnatělým nefunkčním parlamentarismem, který definovaly beztak samé korupční kauzy. Nová společenská smlouva bude hotova – lidé ji opravdu sami ve volbách stvrdí, tak jako stvrdili smlouvy uzavřené s komunisty (nejdříve demokraticky, poté už byla cesta z ne-demokracie složitá…) V prostředí, kde neexistují nezávislá mainstreamová média a kde je politika nástrojem byznysu a ekonomických ambicí, nebude nikdo, kdo by s tím něco udělal. Lid bude slavit velké vítězství. A je pravděpodobné, že až „revoluce začne žrát své děti“, teprve tehdy si uvědomí, jakou udělali chybu. Na odstranění poslední takové chyby se čekalo 41 let (1948-1989). Nechybujme znovu. Chceme-li bránit své hodnoty a demokracii, musíme v první řadě vymýtit extremismus a ostře říct: „Kdo je nepřítelem demokracie, kdo chce demokracii zrušit – ten nemá co dělat ve veřejném prostoru, neboť patří mimo zákon!“ Doufejme, že na to stále není pozdě – že se ještě můžeme vrátit k myšlení, ve kterém dominuje pochopení, tolerance, solidarita a víra v lidského ducha. Že tyto hodnoty nakonec nezlikviduje nenávist, zášť, touha po moci a kontrole lidí či víra v člověka jakožto mechanický nástroj státu.

A nezapomínejme hlavně, že demokracie není diktatura většiny.
Alespoň taková demokracie, kterou bychom měli bránit před kýmkoliv. Nechceme přece žít ve světě, kdy se už od malička učíme nenávidět ostatní – rozdílné – lidi. My, demokraté, musíme nenávidět pouze antidemokraty – ty, kteří říkají, že rozdílnost je špatná a chtějí společnost unifikovat podle „správných“ vzorců. Nemyslete si, že se nás to netýká, že výše popsaný scénář je hudbou daleké dystopické budoucnosti; kdepak – už nyní mocní snaží o likvidaci presumpce neviny v určitých případech, o zavedení většinového volebního systému, či změnu soudního systému na „více efektivní“ například omezením role obhájců. Nedovolme znovu vzniknout společenské smlouvě, která bude občany rozlišovat na „ty správné“ a „ty špatné“. Nikdy nevíte, ve které se ocitnou vaše děti.

 

Publikováno na serveru Manipulátoři.cz.

Tags:

Komentář

  1. Od Tonda

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.