Stáří a domovy důchodců – studnice vědomostí nebo čekárny na smrt?

Ruch dnešní doby nás nutí myslet na budoucnost. Na to, co bude po nás, až umřeme, podporuje se mládí, nové způsoby myšlení, svěžest a energie. Čím víc se zaměřujeme dopředu, tím víc nám uniká to, co bylo předtím. Občas zapomínáme, co bylo před námi a občas dokonce zapomínáme na ty nejstarší z nás.

Velké množství seniorů tráví většinu času poleháváním a zíráním do stropu v domově důchodů. Jsou to domy zřizovány pro jedince, kteří jsou na tom tak zle, že se o sebe nemohou postarat. Je to šlechetná služba, které se však celkem rychle může změnit v čekárnu na smrt. Nejde o to, že by neměli péči, ale není tam dostatek lidí, aby se jim mohli více věnovat. Poskytnou jim základní péči, zatímco zbytek není uspokojen. Co se asi tak honí v hlavě člověka, který před sebou má jen vidinu smrti a postupně mu dochází, že už není nijak užitečný a vnímá sám sebe jako nepodstatného člena společnosti. Stává se i pro rodinu přítěží a dochází k myšlenkám, zda by odchod ze života pro něj nebyl lepší. Takový člověk ztrácí smysl a především schopnosti, které by mu pomohly smysl získat.

Můžeme si říkat, že to tak všude není.  A ono díky bohu není. Pořád existují domovy, kde se mimo základní péče snaží pro seniory vytvořit nějakou smysluplnou činnost i zábavu.  Ano, pomáhá jim to, zlepšuje je to jejich postoj a pozitivní pohled dopředu, ale i tak se neubrání chmurným vidinám smrti. V jednom domově důchodci jsem dělala dobrovolnici a snažila jsem se důchodcům vyplňovat jejich volný čas nějakou smysluplnou činností či pouhým povídáním si s nimi. Je to rozhodně šikovný program, který vyplní volný čas seniorům a dává jim možnost vytvořit si nějaké vztahy i s lidmi mimo domov. Je to fajn, ale v některých okamžicích náročné. Jednou, když jsem seděla naproti babičce, které tekly slzy lítostí, že už má vše za sebou a nikdy z příbuzných ji nezbyl, pociťovala jsem vztek sama na sebe za to, že mohu být mladá a žít dál.

Je hezké, že jsou místa, kde se na seniory nezapomíná, ale tento článek není jenom o nich. Chtěla jsem se zaměřit i na minulost a naší tendenci jí chápat jako nepodstatnou. Což rozhodně podle mne není pravda.

Minulost, i rodina nám toho může hodně říct. Nebýt jí, nejsem, tím kým jsem. Občas se mne ptali, jestli bych něco chtěla ve svém životě změnit? Pravda je, že z toho, co se mi stalo, bych neměnila nic. At už to bylo dobré nebo zlé, dovedlo mne to sem a na tom se nic nezmění. Musím se jen naučit to přijmout. Stalo se. Mohla jsem litovat toho, jakou kamarádku jsem si to držela u těla, ale aspoň jsem pro příště věděla, že jí nemohu věřit. Minulost není nic, s čím bychom měli bojovat. Měli bychom ji poznat, získat zkušenosti. Poznání minulého změní to, co je budoucí. Možná pak lépe pochopíme, proč jednáme, jak jednáme. Možná, že ve svém prarodiči uvidíme kousek sebe, kousek naší povahy. Především až zestárneme, budeme se koukat na svá vnoučata a my v nich uvidíme svůj odkaz.

Vážně si nemyslíte, že staří či minulost vůbec by měli mít větší prostor, než mají teď? I my se jednou staneme starými a být pro někoho potřebný a něco dál lidem dát se pro nás stane těžší. Najednou pocítíme ze strany lidí větší nezájem, jak si myslíte, že nám pak bude?  Jde o to jen si samu sebe představit na lůžku v domově důchodců. Jak vy bezmocní sedíte a natahujete ruce. Vnoučata se na vás ani nepodívají, dcera přijede jednou do roka, najednou ti nejbližší mizí a vy jste sami.

Samozřejmě ne každého čeká stáří v domově důchodců. Moje babička, 86 let stará, do dnes od rána do večera lítá po zahradě a krmí slepice, kočky a dokonce zvládá i psa. Na svůj věk je vitální a energická a nikdo nemůže říct, že by byla nešťastná. Je stále v blízkosti své rodiny (tedy i mne). Doufám, že až nás jednou bude opouštět, tak odejde v klidu bez utrpení. Za svůj život tato paní zažilo mnoho zajímavého. Německou okupaci, rok 1948, rok 1968 a rok 1989. Jeden velký zvrat za druhým. Má zkušenosti, které my nemáme, a ze kterých můžeme mnoho získat. Z jejich vzpomínek člověk pochopí, proč vlastně se vaše mamka v tomhle ohledu jedná takto a v jiném zase odlišně. Nasloucháním vyprávění babičky, je jako poslouchat příběh o vyprávění, který však končí u vás. Až vás budou vaše babičky a dědové opouštět nezapomínejte na to, že kousek z nich tu je s vámi stále. Jejich odkaz jste vlastně vy. Možná zemře, ale neopustí vás ve vzpomínkách a v tom všem, co po sobě lidé zanechali a to včetně vás, naše prarodiče žijí dál.

A tak nezapomínejme, že za tou vrásčitou paní se skrývá osoba se stejnými emocemi a potřebami jako my a snažme se jim jejich poslední životní období co nejvíce usnadnit. Zpříjemnit a hlavně na ně nezapomínejme, protože ignorovat něco, co bylo před námi, je jako zapírat jednu část sebe sama.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od Polášek

    Odpovědět

  3. Od Alojz Janiga

    Odpovědět

  4. Od Patrik Battya

    Odpovědět

  5. Od Hana Peigerová

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *