Stáří a domovy důchodců – studnice vědomostí nebo čekárny na smrt?
Ruch dnešní doby nás nutí myslet na budoucnost. Na to, co bude po nás, až umřeme, podporuje se mládí, nové způsoby myšlení, svěžest a energie. Čím víc se zaměřujeme dopředu, tím víc nám uniká to, co bylo předtím. Občas zapomínáme, co bylo před námi a občas dokonce zapomínáme na ty nejstarší z nás.
Velké množství seniorů tráví většinu času poleháváním a zíráním do stropu v domově důchodů. Jsou to domy zřizovány pro jedince, kteří jsou na tom tak zle, že se o sebe nemohou postarat. Je to šlechetná služba, které se však celkem rychle může změnit v čekárnu na smrt. Nejde o to, že by neměli péči, ale není tam dostatek lidí, aby se jim mohli více věnovat. Poskytnou jim základní péči, zatímco zbytek není uspokojen. Co se asi tak honí v hlavě člověka, který před sebou má jen vidinu smrti a postupně mu dochází, že už není nijak užitečný a vnímá sám sebe jako nepodstatného člena společnosti. Stává se i pro rodinu přítěží a dochází k myšlenkám, zda by odchod ze života pro něj nebyl lepší. Takový člověk ztrácí smysl a především schopnosti, které by mu pomohly smysl získat.
Můžeme si říkat, že to tak všude není. A ono díky bohu není. Pořád existují domovy, kde se mimo základní péče snaží pro seniory vytvořit nějakou smysluplnou činnost i zábavu. Ano, pomáhá jim to, zlepšuje je to jejich postoj a pozitivní pohled dopředu, ale i tak se neubrání chmurným vidinám smrti. V jednom domově důchodci jsem dělala dobrovolnici a snažila jsem se důchodcům vyplňovat jejich volný čas nějakou smysluplnou činností či pouhým povídáním si s nimi. Je to rozhodně šikovný program, který vyplní volný čas seniorům a dává jim možnost vytvořit si nějaké vztahy i s lidmi mimo domov. Je to fajn, ale v některých okamžicích náročné. Jednou, když jsem seděla naproti babičce, které tekly slzy lítostí, že už má vše za sebou a nikdy z příbuzných ji nezbyl, pociťovala jsem vztek sama na sebe za to, že mohu být mladá a žít dál.
Je hezké, že jsou místa, kde se na seniory nezapomíná, ale tento článek není jenom o nich. Chtěla jsem se zaměřit i na minulost a naší tendenci jí chápat jako nepodstatnou. Což rozhodně podle mne není pravda.
Minulost, i rodina nám toho může hodně říct. Nebýt jí, nejsem, tím kým jsem. Občas se mne ptali, jestli bych něco chtěla ve svém životě změnit? Pravda je, že z toho, co se mi stalo, bych neměnila nic. At už to bylo dobré nebo zlé, dovedlo mne to sem a na tom se nic nezmění. Musím se jen naučit to přijmout. Stalo se. Mohla jsem litovat toho, jakou kamarádku jsem si to držela u těla, ale aspoň jsem pro příště věděla, že jí nemohu věřit. Minulost není nic, s čím bychom měli bojovat. Měli bychom ji poznat, získat zkušenosti. Poznání minulého změní to, co je budoucí. Možná pak lépe pochopíme, proč jednáme, jak jednáme. Možná, že ve svém prarodiči uvidíme kousek sebe, kousek naší povahy. Především až zestárneme, budeme se koukat na svá vnoučata a my v nich uvidíme svůj odkaz.
Vážně si nemyslíte, že staří či minulost vůbec by měli mít větší prostor, než mají teď? I my se jednou staneme starými a být pro někoho potřebný a něco dál lidem dát se pro nás stane těžší. Najednou pocítíme ze strany lidí větší nezájem, jak si myslíte, že nám pak bude? Jde o to jen si samu sebe představit na lůžku v domově důchodců. Jak vy bezmocní sedíte a natahujete ruce. Vnoučata se na vás ani nepodívají, dcera přijede jednou do roka, najednou ti nejbližší mizí a vy jste sami.
Samozřejmě ne každého čeká stáří v domově důchodců. Moje babička, 86 let stará, do dnes od rána do večera lítá po zahradě a krmí slepice, kočky a dokonce zvládá i psa. Na svůj věk je vitální a energická a nikdo nemůže říct, že by byla nešťastná. Je stále v blízkosti své rodiny (tedy i mne). Doufám, že až nás jednou bude opouštět, tak odejde v klidu bez utrpení. Za svůj život tato paní zažilo mnoho zajímavého. Německou okupaci, rok 1948, rok 1968 a rok 1989. Jeden velký zvrat za druhým. Má zkušenosti, které my nemáme, a ze kterých můžeme mnoho získat. Z jejich vzpomínek člověk pochopí, proč vlastně se vaše mamka v tomhle ohledu jedná takto a v jiném zase odlišně. Nasloucháním vyprávění babičky, je jako poslouchat příběh o vyprávění, který však končí u vás. Až vás budou vaše babičky a dědové opouštět nezapomínejte na to, že kousek z nich tu je s vámi stále. Jejich odkaz jste vlastně vy. Možná zemře, ale neopustí vás ve vzpomínkách a v tom všem, co po sobě lidé zanechali a to včetně vás, naše prarodiče žijí dál.
A tak nezapomínejme, že za tou vrásčitou paní se skrývá osoba se stejnými emocemi a potřebami jako my a snažme se jim jejich poslední životní období co nejvíce usnadnit. Zpříjemnit a hlavně na ně nezapomínejme, protože ignorovat něco, co bylo před námi, je jako zapírat jednu část sebe sama.
Do domova důchodců nepůjdu. Budu bydlet u syna. Ten má už delší dobu trvalé bydliště na obecním úřadě. Tam mu také doručují poštu. Rodina má bydlet pohromadě.
Pro mně Domov důchodců nepřipadá v úvahu. Budu bydlet u syna. Ten se o mně postará. Nejlépe je být v kruhu rodiny. Syn má bydliště na obecním úřadě. Všichni občané z obce nás znají. Můžeme si s nimi každý den popovídat. Psychickou pohodu a bydlení tak mám zajištěné. Také kontakt se světem bude dobrý. Pošta mně bude chodit na obecní úřad, můžu chodit do obecní knihovny číst a na internet. A exekutoři ne mně nemůžou, nemají mně co vzít a když tak kus důchodu. A potraviny najdu v popelnicích. Ty mně tam budou dávat občané po dohodě. Na Vánoce budu mít jistě vánočky a cukroví.
Bestie v „Domově pro seniory“ hlavního města Prahy.
Bezohledné arogantní jednání, psychický teror a šikana vůči nespokojeným klientům, jsou způsoby jednání ředitelky a jejich nejbližších spolupracovnic v tzv. „Domově pro seniory“ (DS) v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hl. města Prahy.
Tyto „zrůdné metody“ se vedoucí pracovnice tohoto „Domova“ neštítí používat ani vůči lidem zdravotně těžce postiženým, lidem po infarktu nebo mrtvici, kteří mají navíc další oběhové-srdeční problémy, potřebují klid a slušné zacházení a sebemenší psychické rozrušení, může pro ně znamenat smrt.
Lživá obviňování, vyhrožování psychiatrem, úmyslná porušování Smlouvy o poskytnutí sociální péče a vyhrožování vypovězením této Smlouvy, jsou také součásti „psychického teroru“ vedení „Domova“ vůči klientům, kteří dávají veřejně najevo svoji nespokojenost s poměry v tomto spíše „Soukromém Rodinném Domově“.
Oprávněné písemné stížnosti klienta na „závažné nedostatky“ v DS, jsou jeho vedením označeny jako „neodůvodněné“ a zástupkyně ředitelky, tzv. „Manažerka pro sociální a zdravotní péči“ která je oprávněná tyto stížnosti přijímat, dává otevřeně najevo svou nelibost s tím, že si nějaký klient dovolí podat písemnou stížnost. Tato „Manažerka“ s titulem Mgr., o které se někdy mluví jako o příští ředitelce DS, je zřejmě oprávněně přesvědčena, že „bezohlednost a lež jsou ty správné předpoklady taky pro výkon nějaké funkce ve veřejné správě“ a proto kandidovala v letošních Komunálních volbách za místní občanské sdružení.
V tomto svém „dlouholetém psychickém teroru vůči nespokojeným klientům“ může vedení tohoto „Domova“ bez obav pokračovat dál, protože má v tom podporu nejen Magistrátu hlavního města Prahy a všech možných „Kontrolních orgánů“, kterých povinnosti je podobná zařízení „opravdu objektivně kontrolovat a poukazovat na nedostatky“. Vedení DS se může ve svém „bezohledném řádění“ spolehnout i na „přízeň“ místního oddělení Policie ČR.
Klientovi, který poukazuje na „hrubé nedostatky“ v DS, je vedením DS „doporučeno“ že „může odejít, když se mu tady nelíbí, protože podobné poměry jsou stejné i v ostatních Domovech“. Případně je mu doporučená některá ubytovna v okolí, pro člověka zdravotně postiženého absolutně nevyhovující, kde bydlí většinou „sociálně slabší a nepřizpůsobivý spoluobčané“. Vedení DS, Kontrolní orgány a Magistrát hl. m. Prahy považují takovou „nabídku“ za „vstřícný přístup k řešení závažné situace, při hledání odpovídajícího bydlení pro nespokojeného klienta, který navíc ani není cílovou osobou pro pobyt v Domově pro seniory“.
Pobyt v takovém „Domově pro seniory“, kde je zdravotně postižený nebo nemocný člověk vystaven kromě jiného i „bezohlednému asociálnímu chování“ vedení tohoto Zařízení, je pak srovnatelný s pobytem v nějakém „Trestaneckém lágru“, kde člověk ztrácí veškerá „Lidská práva“ od té chvíle, co vstoupil dovnitř.
V České republice, Bezprávním Policejním státě, kde je Mezinárodní Úmluva o Lidských právech pouhý Cár papíru, je však podobné bestiální jednání vůči seniorům, zdravotně postiženým a nemocným normální.
Alojz Janiga
Masarykovo náměstí 37
538 03 Heřmanův Městec
Více na /aginaj.sweb.cz/ nebo /rozhodny.blogspot.com/
Milá Heleno,
děkuji za Vaši zkušenost, za Váš lidský příspěvek. Fandím Vám a přeji, abyste našla mnoho dalších posluchačů i diskutujících tam venku na Vámi zavedené téma.
Zůstaňte dobrá a krásná.
Srdečně
Patricio
Také dělám dobrovolnici v domově důchodců – je to jeden z těch, kde se k lidem chovají s úctou a snaží se pro ně vymýšlet různé aktivity. Navštěvuji čtyřiadevadesátiletou paní, která ještě před rokem chodila po zahradě a zalévala květiny a rajčata. Možná jsem od tohoto programu čekala víc, než hodinu sedět a naslouchat neustále stejným příběhům o cestování a o tom, jak dobrou má paní na svůj věk paměť. Ale poté jsem jednou odcházela a ona mi řekla: „Už se na Vás zase těším. Přijdete zase v pátek, že ano? Řekla jsem svému synovi, že za mnou chodí jedna holčička a já jí povídám o tom, kde všude jsem cestovala. Jste skoro jako má dcera, kterou jsem nikdy neměla.“ Tehdy jsem pochopila, že občas stačí málo.
Ale proč se nesnažit o víc? Přišla jsem s nápadem (po jednom školení), že by si paní mohla přinést své fotografie a společně bychom k nim napsaly ony příběhy, které mi již tolikrát vyprávěla – aby mohly posloužit i jejím vnoučatům a nejen mně. Je to něco, na co staří lidé slyší – uchovávání vzpomínek a mouder jejich života. Reminiscenční terapie – pokud dostanete chuť pomáhat jiným lidem. 🙂