Trochu o manipulaci

Na Palmovce na zastávce jsem viděl zajímavou scénu, když dva městští policajti pokutovali trojici mládenců, kteří si zapálili, nijak se neomezovali, na zákon se neohlíželi a smrděli kolem a kolem. Zaplatili každý jak jsem koukal dvě stě korun. Což je sice částka malá, ale i tak by mě nijak netěšilo, kdybych ji měl zaplatit. Za dvě stě korun už bývá i pěkná knížka.

Jo, kdyby takhle vynucovali policajti zákon i jinde, docela dobře by se žilo. Ne že by se mi špatně žilo teď, ale v zemi, kde se dodržování zákonů dokáže vynutit, se žije lépe. Ono jakmile se dodržují pravidla, je jasno. Tedy mám na mysli taková ty přirozená pravidla, nikoliv svévolně nastavená. Myslím, že zákaz kouření na zastávkách je docela dobré přirozené pravidlo, že není nutné aby mě kuřáci obtěžovali svým kouřem. Nemám nic proti tomu, když chce někdo investovat své peníze do tabákového průmyslu, platit spotřební daň státu za nákup tabákových výrobců a obětovat své srdce, plíce, krevní oběh své radosti, ale se mnou se zrovna o svou „lahůdku” dělit nemusí.

Pokud někdo namítne, že se z toho platí velká část státního rozpočtu, řeknu mu, že si myslím, že státní rozpočet je zbytečně velký, úředníci mají příliš mnoho peněz na rozhazování a příliš mnoho příležitostí jak být díky své disponibilitě penězi daňových poplatníků, korumpovaní.

Četl jsem krásný článek, o tom proč jsou daňové zákony nesrozumitelné, nejasné a obtížně vykladatelné. Z jednoho jediného důvodu. Parlament, potažmo státní aparát potřebuje přesně takové zákony, které mu umožní ukázat na libovolnou osobu, instituci a stíhat ji pro porušení daňových pravidel. Ostatně, to je vždy pro manipulanty výhodné, pokud jsou pravidla nejasná, obtížně interpretovatelná, pak ti co je ustanovují, je také vykládají a ohýbají, tak aby výklad šel vždy v jejich prospěch.

Základ manipulace spočívá mimo jiné v tom, že ten druhý je vždy vinen. Čímkoliv. Nedodržením tradice, přílišným dodržením tradice, nedostatkem laskavosti, přílišné laskavosti, atd. O tom co je dost, co je správné nerozhoduje nikdo jiný než manipulant, který se pokusí vždy vysvětlit nekuřákovi na zastávce, že je málo tolerantní, odolný, málo vstřícný, velmi omezující jeho lidská práva svým postojem k jeho kouření. Atd.

Jasná a stabilní pravidla, takovéto chování, když ne zcela omezují, tak alespoň dělají manipulaci obtížnější a umožňují lepší obranu proti manipulaci jako takové. Ale o tom více píši ve své knize lidé a manipulace. Nemám moc rád lidi, kteří nedodržují dohody, porušují pravidla a mění podmínky už dohodnutého. Nějak nemyslím, že bych měl vůči nim dodržovat zásady „slušného chování,” což je v jejich požadavku vlastně chování, které je z mé strany hloupé a pro manipulanta výhodné. Je mi lhostejné jestli se ten člověk zlobí, nemá mě rád, jestli mi vyhrožuje svoji neláskou.

Protože v konečném důsledku pokud vyhovím jeho požadavkům na „slušné chování” se stanu vazalem jeho požadavku a člověkem, který nemá právo na své místo ve světě.i Smí jen prosit, ale jen ve chvíli, kdy je mu prosit povoleno. Jak ukáži později. Z hlediska manipulanta mám právo jen na místo, které mi vykáže manipulant. Jestli někomu vyhovuje, že je považován za slušného člověkem, díky tomu, že dovolí jinému člověku, který se neustále plete do jeho života, hodlá určovat pravidla vztahu, má za to, že ví vždy vše lépe, pak nechť si užije vzácných chvil, tedy pokud vůbec, jeho projevené lásky vůči své osobě a mnohem více času, kdy je jen plničem přání, co nemá právo na oddech.

Plní jedno přání za druhým v naději, že se stane hoden uznání nějakého lokálního „velikána,” který se k němu skloní a uzná jeho slušnost.

Mě osobně věta „mohu poprosit?” Nepřijde slušná, ale hloupá. Co má kdo rozhodovat o tom, kdy smím prosit a o co smím prosit? Pokud ji někdo považuje za nějakou dohodnutou větu, pak se mnou se nedohodl a na nic se mě neptal. Mám totiž právo žádat a prosit o cokoliv, při vědomí, že ten druhý není nijak krácen na právu odmítnout jakýkoliv můj požadavek. Jeho odmítnutí není neslušnost, má žádost není neslušnost. To jen nevolníci, lidé, kteří neměli žádná práva a byli odkázáni na dobrou vůli svých pánů, sepisovali ponížené supliky začínající slovy: My níže podepsaní si poníženě dovolujeme prosit…

Můj nadřízený není mým pánem nad životem a smrtí, můj soused nerozhoduje například o tom jaké auto si smím koupit, jaká cena domu je ještě slušná a jaká už překračuje hranice dobrého vkusu. Prodavač není ten koho žádám o souhlas zda smím, nebo nesmím prosit v rámci jeho povolání. Rozhodně nikdo není vůči mě v takové pozici abych se ho v rámci „slušnosti” dovoloval zda smím nebo nesmím prosit.

Právě jasně stanovená pravidla o pracovní smlouvě, výběru daní, prodeji čehokoliv, o tom, kde a jak se smí konat, ulehčují život. Policista vybírající pokutu není pánem nad životem toho, jemuž pokutu ukládá, ale služebníkem zákona, který přesně definuje podmínky pro uložení pokuty. Daňový úředník není pánem, ale opět jen služebníkem daňových poplatníků, který za přesně stanovených pravidel vybírá daně. Zákon určuje pravidla, vše ostatní je jen dohodou a dohoda o tom co je slušnost se od skupiny ke skupině lidí jednoduše liší.

Prosba je na místě, pokud mi někdo něco má poskytnout nad rámec svých závazků, které jsou určeny pravidly. Být potřebným, ještě nutně neznamená, že mi bude pro mou potřebnost vyhověno. Poskytnuto mi bude jen z laskavosti těch, kteří dobrovolně poskytují. Pro dobrovolnost neexistují pravidla. Pouze jen a jen ochota poskytnout. Nic víc a nic méně. A slušně vyslovená prosba rozhodně nezakládá jakýkoliv nárok na cokoliv. Je pouze jen předpokladem k tomu, že mi možná při dobré vůli darujícího, vyhovujícího bude dáno. Nic víc. V takovém případě se sluší prosit a v takovém případě se může doufat v úspěch.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.