Všechno to zlé za zrcadlem

Budu Ti vyprávět pohádku. Tak se tu pěkně usaď a poslouchej. A prosím, nepřerušuj mě…, protože to řeknu jen jednou a víckrát ne. Bylo jaro, jednou, kdysi dávno… Ano, já vím, že i teď je jaro, ale prosím, už mě nepřerušuj. Prostě tu jenom seď a poslouchej, co Ti chci říct. Protože to řeknu jen jednou a víckrát ne. Tak tedy…

Bylo jaro, jednou, kdysi dávno… Vzduch byl sladký životem a slunce hřálo jinak. Byl to přesně ten okamžik, kdy usneš s vidinou holých stromů a probudíš se do zeleně, prostě tak, ze dne na den – skok a je tu jaro. A když znovu zavřeš oči a zaposloucháš se, uslyšíš všechny ty jarní zvuky, tóny a melodie, všechen ten tichý šepot a bzukot a cvrlikání. A všechno kolem je tak krásné a jasné a barevné…, a přesto ještě tolik zrádné.

A právě v takový jeden den jsem i já šla tím probudivším se městským parkem. Sluneční paprsky mě lechtaly za krkem, prameny vlasů se mi stáčely do nepravidelných vlnek a opět zase změnily tvar pokaždé, kdy se pozornosti dožadoval jarní vánek. Na začátku parku se už v růžových chomáčích choulily květy několika japonských sakur a o kousek dále pomalu rozkvítaly i keře obrovských magnólií, které za pár dnů svou omamnou vůní zahalí toto veřejné místo, až Tě z nich rozbolí hlava. Kráčela jsem tím parkem plným života spěšně, téměř světelnou rychlostí, a užívala si ten nový zrod jen díky té všudypřítomné vůni ve vzduchu, jež ohlašovala něco nového a…, prostě NOVÉHO.

Neumím Ti vypovědět přesně, co všechno jsem zrovna v tu danou chvíli cítila, protože je toto příliš mnoho. Je to prostě několik pocitů najednou nebo možná zároveň, co já vím, a všechny ty pocity se mi najednou rozutečou, kdykoli pro ně chci nalézt příslušné slovo. A snad třeba ani doopravdy neexistují…, anebo existují, ale pouze pro mne a Ty o nich nemáš ani to nejmenší tušení. Já vím, nemusím ani otáčet hlavu, abych věděla, že se mi směješ… Ale nechci se zase hádat. A nechci se ani ospravedlňovat za všechno to, co cítím i necítím, ani za to, co cítíš nebo necítíš Ty… Prostě jsou pro mne tyhle pocity až příliš silné na to, abych je špinila obyčejnými, každodenním používáním zaprášenými, nic neříkajícími pojmy. No dobrá, prostě na to zapomeň a představ si mě, jak spěchám tím jarním rozvoněným parkem.

Neměla jsem vůbec čas užívat si ten krásný okamžik, a v tu chvíli jsem záviděla všem těm postávajícím a kolemjdoucím a kolemsedícím na koberci zeleně. Viděla jsem obličeje všech těch lidí, jak se baví a smějí se, jak se vedou za ruce a jak jsou šťastní. A já se toužila také na chvíli zastavit, spočinout na tom místě, prostě jen BÝT… A bylo mi nesmírně líto, že jsem byla nucena proběhnout tím parkem takovou rychlostí, ačkoli bych si tolik přála být jen na malý okamžik součástí toho okolního momentu věčnosti. Neboj se, už pokračuju, vysmívat se mi můžeš až potom.

Kam že jsem to spěchala? Inu, už si nepamatuji kam, ale musela jsem stihnout autobus. A tak jsem tedy proběhla tím jarním městským parkem jenom proto, abych nasedla do příslušně označeného vozidla městské hromadné dopravy, kde byl vydýchaný vzduch, lidé se znaveně drželi všech pomocných tyčí a poutek a sedadel, a potili se daleko víc, než kdyby se v tom překrásném počasí rozhodli domů dojít po svých.

I já seděla na jednom z těch rudě potažených sedadel, popsaným lihovým fixem, jehož nápisy sdělovaly čtenáři opravdu mnoho anebo vůbec nic. A protože už bylo nějaké to pozdní odpoledne a slunce se klonilo jiným směrem než po ránu, nemohla jsem se dívat ani z autobusového okna do ulic, neboť mi sluneční paprsky mlžily zrak a toužily mi na čele vykouzlit vrásky. Anebo mě přinejmenším rozplakat. A tak, protože se mi nechtělo vybírat mezi jedním ani druhým, jsem prostě jen odvrátila zrak a sledovala jedno to z čirých skel vepředu vedle východu. Nejdřív jsem jím viděla pouze hlavu muže, sedícího na protějším sedadle, ale jakmile nás ozářilo slunce trochu více, vnímala jsem v jeho odrazu i okolní město se všemi jeho krásami i neřestmi, se všemi jeho obyvateli i vším tím odpoledním spěchem.

A víš, teď mě dobře poslouchej, byl to pohled velice zvláštní, protože jsem to město viděla vzhůru nohama… No vážně, nevymýšlím si! Sledovala jsem své město úplně naruby! Všechno to, co obvykle vídáš vpravo, bylo najednou přesně zrcadlově přeneseno na druhou stranu! A já si najednou užívala ten kolem nastávající chaos a tiše si uvažovala o tom, že se z toho mého rodného města, z té trasy, kterou jsem právě směřovala a po které směřuji už několik svých dlouhých let, a na které znám každičký drobný úsek…, že se z toho všeho najednou stává mně neznámý labyrint ulic, budov a křižovatek, ve kterém se přestávám orientovat, a v němž jsem naprosto ztracená. A nic, žádný záchytný bod mi nepomáhá najít ten správný směr, když je mé město v zrcadle docela vzhůru nohama.

Víš, na chvíli jsem si přála, abys tam se mnou byl, aby ses v tom neznámém labyrintu ztrácel se mnou, protože jsem si najednou připadala strašně opuštěná. Ohlédla jsem se kolem, snad trochu vyděšeně, po svých spolucestujících, ale shledala jsem, že ti o tom druhém městě za zrcadlem neměli ani ponětí. Připadala jsem tak trochu jako malá Alenka, holčička, kterou Lewis Carroll poslal tam – kamsi do říše divů a za zrcadlo. Víš, byla to vskutku zvláštní paralela… Opravdu jsem v tu chvíli MOHLA být tou Alenkou a těšit se tomu neznámému světu přímo přede mnou a… za zrcadlem. A já se na kratičký moment radovala z toho, co vidím, a ostatní ne, a v skrytu jsem toužila jim o tom říci, a říci to i Tobě, abyste VIDĚLI…

Ale ne, raději ne… Víš, teď Ti to říkám, protože to patří k tomu, co se Ti snažím říct, ale jinak bys to ode mne nikdy neuslyšel. Ani nikdo jiný. Protože si dovedu představit všechny ty udivené pohledy, které si mě zkoumavě prohlížejí, a v očích se jim zas leskne nějaká ta posměšná věta. Neřekla jsem to prostě proto, že bych byla zase ta “divná“ a trochu zvláštní persóna s ujetými nápady (jako bych snad toužila po tom, neustále vyčnívat). A tak, když jsem vystupovala na své konečné zastávce, vzala jsem si toto tajemství s sebou, a přitom mě napadlo ještě něco daleko pošetilejšího, jako jaké by to asi bylo, vidět za zrcadlem sebe samu…

A tak jsem již podruhé toho dne někam spěchala, ale tentokrát jsem se těšila na cíl své cesty jako malá holka, jíž doma čeká vytoužené balení cukrátek. Počkala jsem až do tmy, do večera, neboť jsem chtěla být sama v tak intimním okamžiku jako je poznávání sebe sama z té druhé strany. Víš, věřila jsem, že to půjde, protože zrcadlo MÁ tu moc – mělo ji v minulosti, má ji v pohádkách, v příbězích i magii. A tak jsem se na konci toho dne posadila se svící před své zrcadlo a toužila se vidět z té druhé strany.

Ale dlouho se nic nedělo. Hleděla jsem si do obličeje, zkoumala jizvu na svém levém spánku, pozorovala stíny, tančící mi po tváři, její výraz, její rysy, hleděla jsem si na ústa, na nos i do očí… Nemohla jsem nic uspěchat, něco podobného ani NEŠLO uspěchat, nebylo to totiž závislé na lidské vůli nebo přání. Prostě to buď přišlo, anebo ne… Ale po nějaké chvíli, nevím… NĚCO bylo jiné. Víš, nemůžu Ti popsat, JAK PŘESNĚ se tam člověk dostane, jako že si třeba dlouhou chvíli zírá do očí, doprostřed čela nebo ve svém obličeji objeví nějaký ten skrytý bod a tak… Ne. Prostě jsem jen pozorovala svou tvář a snažila se objevit, co všechno se za ní vlastně skrývá. Prostě jsem se dívala TAK dlouho, až jsem ztratila pojem o čase, přestala vnímat okolí a zasekla se někde TAM… Dívala jsem se sama sobě do tváře, která však byla nějakým způsobem JINÁ, tak nějak neznámá a cizí. Pozorovala jsem, jak má podoba mizí, jak se přetváří a potemňuje, aby se však záhy opět vyjasnila a zase ztmavla. Jak barevná duhovka mění své spektrum a kolem mě…, přede mnou…, ve mně (?!)… se míhají podivné obrazce, metafory a…

Víš, slíbila jsem Ti vyprávět pohádku. A možná jsem tak jen potřebovala začít, protože jsem věděla, že bys mě jinak neposlouchal… A tak mě, prosím, neodsuzuj za tu malou lež. Víš, tohle všechno Ti říkám, protože možná nevím, jak začít, a Ty jsi opravdu jediný, komu o tom toužím říct. Často ses ptal, proč nejsem jako ostatní, a že Ti přijdu něčím zvláštní a jiná…, kolikrát. Ale že si Tě nikdy nepustím blíž, že Tě do sebe nenechám nikdy nahlédnout. Já ale nevím, zda se mám radovat ze Tvého komplimentu. A dost možná je to všechno jen následkem toho, co jsem viděla tam, za zrcadlem. Protože se ti klidně přiznám, že mám strach. Z čeho, ptáš se. Z čeho…? Ze všeho toho, co jsem tam viděla. Ze všeho toho, co jsem tam našla… A důvod, proč Tě snad nepustím blíž, je, že Ti nechci ublížit. Protože vím, že jsem schopná zničit Tě jediným slovem, mířeným stejně hluboko jako čepel nože, a nevím jen, zda jsi dostatek silný na to, abys to ustál… Ustojíš, já vím, jenže to je jen slovo, a já si nejsem jistá, zda plně chápeš jeho pravý obsah, zda jsi PŘIPRAVEN… Víš, nedokážeš si představit, kolik masek si denně přikládám k obličeji a kolik jich zas večer snímám, než jdu spát. To není naschvál, prosím, nechápej mě špatně. Je to jen… strach, ta nejdávnější lidská emoce. Strach z toho, co bys asi řekl, kdybys mě viděl z druhé strany zrcadla.

Tak mi to ukaž, chceš po mně. Samozřejmě… Vždycky jsi tak dychtivý a čilý všechno vědět. Ale chceš to vědět DOOPRAVDY? SKUTEČNĚ?! Protože třeba mě potom už nebudeš tak chtít. Třeba mnou opovrhneš, třeba mě zapřeš. Víš, i Alenka měla v závěru skončit špatně…, sama.

Ne, takhle jsem to zase nemyslela. Ne, opravdu si o Tobě nemyslím, že jsi tak slabý! Ne fyzicky… Já jen nevím, zda jsi připraven uvnitř, na všechny ty pocity, všechno to, čeho se za zrcadlem můžeš dotknout a tady ne… Ty moje pocity, směješ se mi opět. Víš, tohle trochu bolí. Jak mě chceš poznat blíž, když mě nebereš vážně? V tomhle byl mezi námi vždycky trochu rozdíl, protože já Tě vnímala, CÍTILA Tě…, ale Ty mě vůbec necítíš. Nerozpoznáš, co se ve mně děje, když se na Tě podívám. Ty mě jen vidíš, směješ se se mnou i zlobíš, ale pokaždé vidíš JEN ten úsměv, ty oči, tu tvář… A nikdy ne to, co je za nimi. A z toho důvodu, že tam nikdy nehledáš, že se snad i vysmíváš té možnosti, že by tam kdy bylo něco daleko víc, si nejsem jista, zda Tě mám pustit dál. Zda Tě nemám raději nechat zde, v tomto známém světě, a netahat Tě za zrcadlo.

Ukaž mi to! Rozkazuješ a svíráš mi zápěstí. A já si říkám, že bys měl možná v zrcadle nejdříve hledat sám sebe… Tak dobrá, dobrá, nech toho! Neukážu Ti to, ale pošeptám. Pojď blíž, jen blíž, docela blizoučko…, aby to neslyšely ani stěny tohoto pokoje…

…

Počkej, co to děláš? Ne, nedívej se na mě tak, prosím… Kam… kam to spěcháš? Kam odcházíš? Nenechávej mě tu samotnou… Jak že´s mě to nazval? Ale… ne… řekni, žes to nemyslel vážně, já vím, že ne… Nechoď nikam pryč… prosím… buď tu se mnou… Mám strach… prosím tě… zůstaň tu…

… alespoň Ty…

Lenka Švecová, České Budějovice.

V době uzávěrky – 29 let.

Kategorie – starší.