Žít jako kaskadér, snít jako voayer aneb senior radí seniorům

Chceme-li se dozvědět, o čem sní ženy nebo  muži, stačí zajít do jakékoliv čekárny s vymazlenou společenskou makulaturou. U snění seniorů, většinou začínáme i končíme u Důstojného Stáří, naplněném pěstováním česneku,   výrobou nejedlého pečiva a výchovou vnuků, ozdobeném aktivitami ve prospěch celku… Nic proti tomu, ale zamyslil se někdo nad skutečností, že neexistuje statistický senior nebo racek chechtavý? Nikde ani slovo o jedincích lačných řešení problémů, které nikdo nevyřešil. Pravda, není nás moc. Asi tři Číňané v dynastii Ming, něco málo starých Řeckořímnů, jeden až dva šamani v centrální Sibiři a když mám čas nebo světlou chvíli – tak i já.

Seniory lze  rozdělit  na několik cílových skupin:

Vzpomínače na blíže neurčenou  dobu, jak bejvávalo, dokud byli Češi ještě junáci, aby se po napití zteplalého lahváče za nepřetržitého nářku nad stavem Všeho odebrali k televiznímu nadávání. K nim se přidružují Mávači rukou, kteří to už nějak doklepou, ale co ty chuděry děti…

Zarputilé pěstitele a chovatele, kteří zneškodní jakoukoliv snahu k hovoru o čemkoli netýkajícího se chovu králíků bezuchých nebo pěstování ředkviček různobarevných. Jsou velmi oblíbeni u medií, kde soupeří v diskusních fórech na neřešitelná témata.

Tiché Vizionáře a Všeuměly… Jejich sny obsahují starost, aby to co dělají, bylo fortelné a k užitku i dlouho  po nich.

Jakékoliv argumenty k čemukoli se těchto skupin dotýkají různě.

Všimli jste si, že už jsme hodně dlouho neslyšeli nic povzbudivého? Jsme obklopeni katastrofami, které se odehrály, odehrávají nebo se odehrají nejpozději pozítří. Nikdo s tím nechce nic dělat, protože i dnešní pád meteoritu velikosti okresního nádraží se zase z neznámých důvodů opozdil – Říp odložil  erupci o pár století a ohlašovaný bolid velikosti hydrocefalického mozku nečekaně míří tam, kam ani supi nelétají. Proti tomu je zvyšování důchodů bagatelou mnohonásobně převyšující nově zkoumaný systém důchodů ropných šejků.

Chtělo by to neotřelé  nápady. Vezměme třeba dopravu. Je všeobecně známo, že na našich dálnicích je větší procento potenciálních dárců orgánů než řidičů. Akce stíhá akci, kontrola a odečítání bodů nefunguje, skoro jako zalepování  děr levným peřím. O rozevírání nůžek energetické bilance státu po započtení nákladů na palivo za nadbytečné kremace raději nemluvím…

Víme, že peníze nejsou a nebudou. Což tedy na tělese bývalých dálnic neprovozovat noční karavanní přepravu na zádech provinilců, na které nezbyl vězeňský kavalec ani za úplatek? Denní osobní přepravu realizujme formou paraglajdových linek, využívajících termik z ohnišť udržovaných nočními karavanami vracejících se pěšky do domácí péče. Doprava nadrozměrných nákladů by byla pojednávána jednosměrkami vzducholodí. Příjmy by byly reinvestovány do snahy získat mimozemské sponzory pro obnovu infrastruktury viditelné dosud jen z vesmíru. Mohla by pomoci i marťanská lobby už dnes kontrolující naše zákonodarování…

Reformy. Dle uniklých zpráv jsou největším problémem našeho zdravotnictví amalgamové plomby a střední zdravotnický personál. Ovšem, zamyslíme-li se hlouběji, zjistíme, že jednotícím prvkem problému jsou pacienti marodící v nevhodné struktuře a pomalá genetika. Zde je třeba hledat zásadní systémové řešení.

Dokážeme-li zainteresovat genetiky, aby nahradili geny odpovědné za nemoci, za geny neodpovědné za nic, a pojišťovny, aby tento úkon jednorázově hradily již před početím, není co řešit. Zbývá zřídit síť genových měníren a je hotovo. Je legitimní otázka, co se stávajícími pacienty. Odpověď: Posílit imigraci šamanů, která těmto kverulantům ukáže, kolik mají v sobě nevyužité síly jin-jang. Pokud by imigrace šamanů nebyla politicky průchodná, pošleme pacienty za nimi. Genetika by se pochopitelně nezastavila jen u neogenetizace stávající populace. Dobu do vyšlechtění genu Nepachatelnosti lze smysluplně naplnit technickoorganizačním opatřením. Obavy veřejnosti z čehokoliv vznikají zejména z úniků informací, co kdo udělal. Vyjdeme-li z předpokladu, že někdo čin spáchat musel, a že nemohl nezanechat DNA, je řešení prosté. Zveřejňovat průběžně informace, Kdo to neudělal. Ve smyčce DNA sítě neomylně uvázne poslední – pachatel…

Důchodová reforema. Cílem mladé generace – dle opakovaných průzkumů – je žít tak, aby při ohlédnutí měli dobrý pocit bohatě užitého života s maximálním prožitkem v době plné síly. Cílem starší generace je naopak pracovat co nejdéle. Řešení je až překvapivě prosté: Nastupující generace by pobírala důchod od narození až do doby, kdy by se sama cítila zralá k tomu, aby zkusila práci jako prostředek k udržení života. Nejzazším bodem k povinnému nástupu do práce by bylo datum určené samotným Nedůchodcem.

Výchova nevychovatelných. Zde máme veliký dluh. V souladu s nejmodernějšími postupy Navrhuji, aby nevychovatelní byli poučeni o důležitosti vychování na všech úrovních. Vlastní proces výchovy by měl probíhat ve sluchovém i očním kontaktu vychovatele a nevychovatelného. Vychovatel by nevychovatelnému měl názorně demonstrovat, jak vychovatel trpí nevychovatelností nevychovatelného. Demonstraci je dlužno realizovat dlouhodobě. Vychovatel vloží vlastní prsty do zásuvky nebo dveřního otvoru a nevychovatelný je na žádost vychovatele přibouchne. V souzvuku výsledku se tento postup dlouhodobě vryje do paměti nevychovatelného, který bude vstřícnější snahám vychovatele nejméně po dobu hojení prstů vychovatele.

Závažným problém starší populace je osamělost. Tento problém je příliš složitý pro obecnou radu. Nicméně – jsou dny, kdy zhasne slunce a místo včerejšího domova nás vítá Domácí Mauzoleum. Bloudíme bývalým bytem a umiňujeme si, že všechno zůstane tak, jak bylo. Ve skříních pečlivě srovnané připomínky Bývalosti. Sáhneme sem, vytáhneme tam a nenávratně změníme harmonii pořádku ve prospěch nezvládnutelného chaosu. Během několika dní dospějeme k razantnímu Rozhodnutí. V této domácnosti nemůže zůstat nic, co není třeba. Plameny šlehají a dvě hromady, obsahující nespárované položky, se nestejně snižují. Přicházíme na druhé části párů, které jsme považovaly za ztracené. S péčí dobrého hospodáře vytahujeme z ohně zbytky první poloviny párů za cenu popálenin druhého až třetího stupně. Přesto zjišťujeme, že i zachráněné zbytky několikrát přesahují dané skladovací kapacity.

A zde je příležitost pro racionální zavedení horizontálně uspořádané domácnosti.

To, co viselo či bylo složeno, je třeba zhorizontalizovat ve výši očí bez ztrátových časů při vyhledávání. Jsme nadšeni vlastní genialitou. Do okamžiku, než zjistíme, že věci se různě překrývají a schovávají jak nezbedné děti. Ztratíme několik dní vymýšlením – jak lépe či vůbec. Nakonec záležitost odložíme, věci kamsi rozvěsíme a skříně zavíráme kolenem. To vyhovuje do chvíle, kdy ji chceme otevřít. Obsah se na nás vyřítí a zviditelní naší Neupotřebitelnost v praktickém životě. Touto dobou je třeba uplatnit železnou vůli. A vydržet. Není to tak těžké, zvláště pro silné povahy.

Slabší jedinci se možná rozhodnou – na radu televizních odborníků – , navštívit lékaře. Ať ukáže, co se za naše daně naučil. Přijmou, proklepou, položí několik otázek, které pokládají, vždy když nevědí co, vezmou vzorky a odešlou je i s námi do mnoha laboratoří. Tam kapou, titrují, filtrují, přidávají či ubírají reagencí, sepíšou a odešle o dveře dál. A u našeho obvoďáka se brzy sejde několik kilogramů  různorodých  výsledků, na jejichž základě jsme odesláni k psychiatrovi.

Tady nesmíme udělat chybu. Přijmeme-li závěr, že nejste blázen, pak vězte, že to říká každý blázen a jste tedy na správné cestě do správného místa, kde vědci se zlatými brýlemi a mohutnými tiky dlouhodobě opakovaně kladou záludné otázky. Na otázku, zda máte sebevražedné myšlenky, po kladné odpovědi následuje oprávněný dotaz, co s takovým rozhodnutím od koho čekáte. Pak doporučení, ještě počkat, a zkoumání duševna od stavu prenatálního. Na upozornění, že důvod stavů je znám, následuje unavené sdělení, že to si myslí každý psychoamatér. Doporučuji sledovat, zda má zkoumatel Vaší duše tik. Pak je třeba se dívat na špičky vlastních bot, abyste psychiatra neuváděli do zuřivosti. Tady člověk nikdy neví… Na základě poznatků ze sklopeného zraku diagnostikuje většinou negativní pohled na svět i sebe s doporučením veselosti, kontaktů a kreativity, a s přídavkem antidepresiv a objednávkou shledání za dva měsíce.

Neuzavírejme se kontaktům. Mohou z Vás učinit vyhledávaného vypravěče příběhů u silvestrovských krbů. Vzpomínám na případ, kdy nabídka rozštípání deseti kubíků palivového dřeva osamělé vdově výměnou za laskavé slovo a štrúdl vyvrcholila preventivní návštěvou dvoumetrového pořízka za účelem kontroly fyzického stavu samaritána. Posteskl si, že se vždycky ozve pár chcípáčků, pro které je sekera něčím, co neviděli od pionýrského dětství. I Slzy v očích se zaleskly při zmínce o benzinu, který přijde vniveč…

Brzy dospějete  k názoru, že charakter získávání kontaktů je třeba trochu modifikovat. Nejlépe do kolektivu stejně zaměřených osobností. A jak jinak, než přes sport, který jste těsně po Bílé Hoře provozovali na okresní úrovni. Jako jediný divák utkání pralesní pingpongové ligy jsem byl osloven se žádostí o záskok za ochořelou hráčskou trojku… Marné byly poukazy na ukončení reprezentační kariéry těsně po výměně kamenných pálek a dinosauřích jiker za současné pomůcky… S vypůjčenou pálkou a v teniskách o tři čísla  většími jsem byl umístěn na podium vesnické sokolovny, k boji, který se stal legendou. Utkání se vyvíjelo mimořádně rychle. Před koncem jsem se rozhodl, že neskončím s nulou, kdyby na pohřeb nebylo. Pardálím skokem jsem se přemístil směrem, kterým záludný soupeř hodlal dokončit mou hanbu, přičemž v tom jsem si přišlápl tkaničku. Ve snaze se nezabít, jsem se chtěl zachytit  opony dělící podium od zbytku světa. Tu ovšem právě kdosi odhrnoval ve snaze se podívat, jak to  neznámý mistr válí. Ani hustý vzduch se neukázal jako dostatečná záchrana mé devadesátikilovosti. Nakopnutý rozhodčí  sedící zády na podiu rozboural stůl pod sebou a já spadl na jedničku hostí, která neměla o mé existenci  za oponou ani tušení. Konec dobrý – všechno dobré. Výron v kotníku soupeře připravil o rozhodující bod celého utkání a já byl draftován jako číslo tři. S titulem zabiják, skandovaný tribunami v širokém okolí…

Všiml jsem si, při navazování kontaktů, že na hřbitově nikoho neupoutá sdělení, že zde zaslouženě leží dlouholetý strojvůdce dráhy, či choť  majitele realit z Kabátové Lhoty. Je až zarážející, kolik živých  nezpomalí krok. Jak jinak to vypadá  u pomníku vybízejícího k živé diskuzi. Zkusil jsem přijít s nápadem a hle. Hle! Plody mého ducha  jsou již realizovány. Zatím ovšem jen na hřbitově:

Zde leží Ten, co za život se i sobě kál /Byť závrať měl, když na skále stál/,

radši  chtěl zůstat živ dál.

Až Vás kolem k hrobu ponesou /nechte mi tu papír se zpáteční adresou/,

ať vím, kam Vám zprávu dát, /i když nemám čím tu psát/.

JDĚTE DÁL – NECHCI VÁS VIDĚT,

COŽ SE NEUMÍTE ANI TROCHU STYDĚT?

Zkusil jsem to i s citáty plodů vlastní provenience. Tyto uspěly:

  • Jen vstupem do senia nezmoudříme, i když u nás je možné všechno.
  • Máte depresi? Zkuste strkání kuličky nosem na čas.
  • Nekažme hříšníkům, kromě pomníků. – Nic moc.
  • Problémy řešme, až přijdou, mohou cestou zabloudit.
  • Bolí startovací bolesti? Líp než kdyby byly cílové.
  • Skoro za všechno může DNA. Zbytek nestojí za námahu.
  • Nesoutěžme s časem. Můžeme vyhrát jen trvalou invaliditu.
  • Pravá hodnota je uvnitř. Díkybohu. Ne každý by zevní pohled dokázal snést.
  • I srážka s blbcem má svou cenu, pokud nedojde ke splynutí duší…

Básník Dylan Thomas kdysi prohlásil:

„Stáří by mělo žhnout a burácet, když den končí běsnit a bránit se umírání světla.“

Skvělé, i když v rozporu s požárními i jinými předpisy. Do toho, senioři,

VAP

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.