Jsem smrt

Jsem Smrt. Nemám to slovo ráda. Zní to jako nadávka nebo jehličnatý strom. Víc by se mi líbil politicky korektní výraz „nepřítomnost života“, ale to se asi ještě dlouho neujme. A přitom život není než vzácným a nepatrným zábleskem existence uvnitř mne, bublinkou vzduchu ve vakuovém oceánu, nekonečném čase, jenž ji obklopuje ze všech stran. Přesto si však mnozí představují, že jakási tajemná mocnost prostě navštíví jejich babičku u lůžka v nemocnici, a to prý mám být já. Přistupme tedy na to.

Braní životů všem tvorům ve vesmíru by byla pro jednu takovou kmotřičku, proč si to nepřiznat, poměrně časově náročná činnost. Ale naštěstí od nepaměti s Časem úzce spolupracujeme, dokonce jsme spolu chodili do Mateřské školky pro abstraktní pojmy. Navíc jsme tam oba krutě šikanovali Hmotu, jež je dodnes velmi submisivní a poddajná, dík čemuž mohu na sebe bráti různé hmotné podoby. Ten model s kosou už je ovšem silně okoukaný – zkusím protentokrát roztomilé černé štěňátko.

Pan Horváth má sto čtyři let a rakovinu prolezlou celým organismem. Možná o tom ale pro samý Alzhaimer vůbec neví. Už není ani deset minut po dvanácté, už je tak půl osmé večer a ještě o dva dny později. To si koneckonců říkají i jeho dědicové, kteří u něj dnem i nocí stojí, šťourají doň klacíkem, nervózně kontrolují puls a občas mu, snad z roztržitosti, na chvíli přiloží polštář také k obličejové straně hlavy. Nikdo na světě není v umření na řadě před panem Horváthem, dokonce ani onen voják, jehož tělo se nyní vlivem jistého výbuchu rozkládá asi na dvou stech metrů čtverečních afghánské pouště.

A tak malé černé štěně přebíhá křižovatku a směřuje k Horváthově funkcionalistické vile, před níž jsou zaparkovány vozy jeho všelikých dětí, vnoučat a pravnoučat.

„Co děláš, debile? Skorem jsi ho přejel!“ zařval na řidiče modrého sedanu pan Cornhole, soused pana Horvátha, jenž právě přecházel i s rodinou tutéž křižovatku, a stále ještě ukazuje vztyčený prostředník za mizejícím autem, zdvihl zároveň druhou svou lopatovitou rukou vehementně se vzpírající štěňátko ze země.

„Čí to je sakra čokl?“ zeptala se jeho žena.

„Nemám páru,“ řekl pan Cornhole, „ten bude zaběhnutej.“

Ale to už se po štěněti natahovaly děti a hladily si jej, zatímco ono se zoufale pokoušelo uniknout z pevného tlouštíkova sevření.

„Ten je krásnej, ten je krásnej!“ pištěl malý Dick, vyskakuje do výše, a z nosu mu tekl hlen. „Že si ho necháme tatínku, že jo?“ A přimkl se k otci a otřel si nos do jeho bundy.

„To ne e, musíme ho vrátit majiteli,“ vysvětlovala chlapci matka, „třeba nám něco dá.“

„Prosimtě, dneska ti někdo dá hovno,“ oponoval jí její choť. „Děckám se líbí, necháme si ho. Mají si ho beztak líp hlídat.“ A nesa pejska za kůži na hřbetě vedl rodinu domů.

Řidičem modrého sedanu, málem štěňátko přejevšího, byl Balász, nejstarší vnuk pana Horvátha, povoláním lékař. S velkou námahou se při parkování natlačil do poslední volné škvíry mezi záplavou aut u dědovy vily a svižně vyběhl po schodech ke dveřím, kde mu otevřela jeho tlustá sestřenka z Lyonu.

„To je dost, že jdeš,“ řekla, chytila ho za předloktí a táhla ho do ložnice za ostatními.

Vzduch v ložnici, ač luxusní a prostorné, byl hrozivě vydýchán asi třicítkou příbuzných srocených kolem postele s vegetativním starcem. Balász se jimi začal prodírat a všichni jej unaveným jásotem vítali.

„Jestli to dědické řízení nezačne do pozítří, tak už nestihnu ženě koupit toho koně k narozeninám,“ stěžoval si někdo.

„Prosímtě, ty máš starosti,“ vrčel na něj druhý. „Když já nebudu co nejdřív dědit, tak nás normálně vystěhujou z baráku!“

„Uklidněte se, vždyť už jsem tady,“ těšil je Balász a vytahoval z kapsy saka malou lahvičku. „Bude stačit čajová lžička a za dvě minuty je tuhý jak smažené gumáky.“

I vstrčili ji kmetu do úst, vlivem demence se usmívajících. Teď už měl doopravdy smrt na jazyku.

„Já tam musím! Hned teď! Vždyť už mě má na jazyku,“ běželo štěňátku hlavou. Pan Cornhole se právě natáhl na gauč s plechovkou piva, jeho žena v kuchyni rozmrazovala rybí prsty. Teď by se dalo utéct.

Štěně se začalo nenápadně plížit pod prohnutým kávovým stolkem, zatíženým mohutnýma nohama pana domácího, načež zamířilo k pootevřeným dvířkům na terasu. Odtud seskočí na zahradu a škvírou v plotě se pak…

„Tatííííí,“ zavřeštěl malý Dick, odněkud se náhle vynořivší, „vono zdrhá!“ A rychle přibouchl dveře na terasu, zatímco pan Cornhole s funěním vstával z lenošky.

„Tak, synku,“ řekl významně, „teď uvidíš, že psa musíš umět taky vychovávat.“ Nevzal obyčejné noviny, ale těžký katalog stavebnin z křídového papíru, a několikrát štěně řádně přetáhl po páteři. „Zkus si to taky,“ pobídl následně syna a kňučícího psa mu přidržel, zatímco bezzubě se řehtající Dick uchopil katalog oběma rukama a s velkým nápřahem bacil štěně do hlavy.

„Takhle, tati?“

„Výborně, synku. Teď vezmi ségru a jděte si s ním hrát. A ať vám nezdrhne, nebo taky dostaneš,“ poručil pan Cornhole a zase se pohodlně uvelebil.

Už uběhla sedmá minuta od podání smrtícího výtažku a na kost vyhublý pan Horváth se pořád jen v posteli přiblble usmíval a těkal kalnýma, zažloutlýma očima po místnosti. Každý si kousal nehty, přešlapoval a hvízdal si, až konečně nervy jednoho z nejzadluženějších dědiců už situaci nevydržely: vytrhl Balászovi z ruky lahvičku a za ohromení všech ji celou nalil umírajícímu do krku. Pan Horváth se zakuckal, část kapaliny mu vytekla nosem, ale jinak se nestalo vůbec nic.

„Já už to nevydržííím!!!“ zařval kdosi. „Já mám právo na to, aby už chcípl! Všichni na to máme právo!“

Skokem se vrhl na postel, zaklekl kmeta a počal jej regulérně škrtit. Ostatní naň jen konsternovaně hleděli, ale nikdo se ani nepokusil nějak zasáhnout. V očích pana Horvátha se objevilo mírné překvapení, ale úsměv z jeho tváře nezmizel ani s nedostatečným přísunem kyslíku.

Po třech minutách škrtič unaveně vzdechl a vzdal to – už jej bolely ruce. Jiný ho šel vystřídat.

„Dicku,“ řekla vážně jeho sestra Ginger do ticha dětského pokojíku, „já jsem si stejně vždycky přála bílého pejska.“

„Já vlastně taky,“ řekl Dick a hladil přitom štěně proti srsti.

Dlouho bylo ticho.

„A Dicku,“ promluvila znovu vážně Ginger.

„Přemýšlels někdy, co se stane, když dáš psa do pračky?“