Dýky

Jsi blbá, rezonuje ve vzduchu.
Úplně mimo, zapíše se do hlíny.
Sluší ti to, usmálo se štěstí.
Miluju tě, projela jí vlna horka.
Přijedeš pozdě.

 

Byli bychom opatrnější, kdyby se každé naše slovo zapsalo? Do knih, na kůži, do kůry stromů? Protože „Slova se píší do srdce“ očividně nestačí. Srdce nejsou vidět a lidé tolik zapomínají. Sama vím, jak moc bolí. Rány nezasazují dýky ani meče – jsou to malé kapky, kterými mě zasypali. Každá měla v sobě kousek jedu – jedu, který mě postupně uzavřel do sebe. Počítal snad někdo z nich ty proplakané večery? Ne. Proč jsou tak chladní?

Co mě uzdravilo, byly jisté černobílé klapky, ze kterých se linuly hojivé melodie. A já se ptám – zahojilo se moje srdce? Nebo jsem zase o kousek vyspěla, našla krásu septakordů? Protože rány se zavřely, to ano. Ale co jizvy? Ty tam budou pořád, tak zvláštně citlivé na dotek, a občas je někdo zase otevře. Jo, taky si myslím, že je kráva. Při smyslech by lidé staré rány neotvírali. Slova se obecně neberou jako nástroje bolesti. Ale měly by?

Mnoho lidí již zabilo. Ale co ti ostatní? Poslali by někoho na smrt svojí vlastní rukou? Ne, jsou příliš mazaní pro činy, které jsou vidět. Oni nechávají trpět proto, že sami bolest necítí. Oni zabíjí slovy. Proč? Byli odsouzeni. Zkopáni. Poníženi. Už dávno jsme měli najít odpověď. Oni. Sami. Trpěli. Ale jejich okolí se nenamáhalo s tím je uzdravit, či už sami tolik ploší a zjizvení, aby ještě pomáhali. Nebo třeba jenom nedostali tu správnou lásku. Takže to místo, které v jejich srdci zelo prázdnotou, se zaplnilo krví, a kolem nebyli doktoři. Protože co dnes znamenají city? Prý jsou pro umělce. Překážkou ke kariéře. Jsi přecitlivělá. To přebolí. To bude dobrý. Táta pije? To je mi líto. Proč jsme se naučili říkat to, co je správné říct? Pane. To, co nám velí řeka davu? Ty vole. Proč nejednáme na základě toho, co doopravdy cítíme? Proč jsme sobečtí?

Kyberšikana, šikana – pojmy, které by měl znát každý. Učili nás o nich, avšak co bolí víc? Facka nebo jedno „Ty debile!“? Dá se to vůbec porovnat? Uvnitř to bolí jinak než venku. V srdci a na duši jsou rány náchylnější k zanícení, protože nemají přístup k čerstvému vzduchu a mnohdy ani potřebné léky.

A proč je tu vlastně bolest? Protože lidé si zvolili zlo už od samého začátku. Protože to byl čin, který nás uvrhl k hadům, to jedno nevinné kousnutí. Ale co k tomu Evu vedlo? Slova. „Bůh jenom nechce, abyste byli tak dokonalí jako On.“ A to je vlastně odpovědí na více otázek – zvolili jsme si zlo. Bolest, války. Slova.

Změnilo by se něco, kdybychom si vybrali pravdu? Lásku? Dobro? Pak by svět možná zářil bez poskvrny, bez válek, nemocí a hádek. A fungovalo by to? Nezničili by lidé křehkou dokonalost jediným šípem, jedinou střelou, stejně jako polární soby? Odpověď na tuto otázku je prostá. Ano, zabili. Protože jsme znehodnotili i první okamžiky Země, kdy na ní všechno žilo v čistotě a bez hříchů. Lidé se ze svých chyb poučí, to ano. Ale lidstvo ne. Lidstvo není jednotné. Lidstvo by znovu zkazilo dobro.

Jistě, ne všichni lidé jsou necitliví, ne všichni urážejí, ničí. Slyší zvuky přírody, rozumí lidem. Možná jenom měli štěstí. Správnou lásku, povahu. Zázemí. Hudbu. Existuje nějaký návod, jak naučit ostatní poslouchat, ochutnat svá slova dřív, než je pošlou k ostatním?

Brát slova jako nože.

Jako něco, co dokáže vytvořit krásné věci – rozdělit dort na pravidelné kousky, namazat chléb máslem tak, že jeho vrstva je souvislá, nakrájet brambory do pravidelných tvarů, pomoct s otevřením konzervy. Protože naše věty umí malovat zářivými a láskyplnými barvami. Jsi krásná. Věřím ti. Ty to zvládneš. Mám tě ráda. 

Jako něco, co dokáže nenapravitelně zranit. Lovená zvířata, vraždy, sebevraždy, sebeubližování. Jediná urážka. Ponížení. Za každé slovo jedna jizva. Nedokážeš to. Nesnáším tě!! Jsi tak hnusná, že z tebe kysne mlíko. 

Jako něco, co umí přetočit svět k lepšímu. Co by však každý měl vědět je, že nejdřív musí změnit sám sebe. Mnoho lidí má sen proměnit vesmír. To, co ostatní donutí alespoň přemýšlet nebo činit, však nejsou jenom touhy, vzdušné známky. Je to změna. Změna, která bude vidět a zasadí semínka v myslích lidí. Ona dělá dobrou věc. Zachraňuje polární soby – přitom byla předtím tak sobecká. A co když já jsem sobecká? Vlastně neumím pomáhat. Protože lidé musí nejdřív vidět, aby později činili. Málokdo věří v to, co nevidí. Mě samotnou činy změnily. V umělkyni, jejíž záměry směřují k uzdravení lidských srdcí, stejně jako moje maminka kdysi zahojila mě, objetím, tóny.

Jsem tu, a skládám slova ke slovům. I já jsem byla chladná a zabíjela slovy. Protože moje srdce se rozhodlo pokrýt své jizvy ledem. Naštěstí tu byli tací, kteří mě naučili ho roztát a uchovat si svoji jemnost. Uzdravte svoje jizvy tím, že uzdravíte druhé.

Píšu, začínejte od malých věcí. Stejně jako se několik trhlinek rozšklebí v trhlinu, několik článků o umírajících sobech polárních, jich už může pár zachránit. Stejně jako kapky. Postupně pramínky, potůčky, řeky, oceány. Články, petice, demonstrace.

Dýky mají dvě strany. Jednu, na které lpí zaschlá i čerstvá krev. A jednu, která tvoří krásu a pravdu. Proto i já už vrhám svoje dýky s rozmyslem. Vím, že hranice jsou vždycky tenké.


Eunika Gabriela Pechánková, Hradec Králové.

V době uzávěrky 13 let.

Kategorie – mladší

Komentář

  1. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.