Je dnes křesťanství důležité?

Křesťanství hrálo nemalou roli při vývoji společnosti, ve které žijeme. Pozitivně i negativně formovalo evropskou kulturu, tradice, rituály, morálku i společenskou normalitu. Je křesťanství nezbytné i v dnešní době? Není jen pouhým přežitkem? Má nám stále co nabídnout, nebo nás už jen omezuje?

Agnosticismus jako nástroj pragmatismu

Pojďme se na chvíli oprostit od hodnocení křesťanství v celé jeho komplexitě a zamysleme se nad pragmatickým dopadem křesťanství na naši společnost. Nehodlám se proto zabývat křesťanskou minulostí ani existencí Boha. Hned vysvětlím proč.

V problematice existence Boha zastávám myšlenky agnosticismu, které tvrdí, že existenci Boha nelze jednoznačně ani potvrdit, ani vyvrátit, a proto je jakákoliv snaha o vyřešení tohoto sporu zbytečná. Ačkoliv ateisticky nevidím sebemenší důvod pro Boží existenci, přikládám tedy větší pravděpodobnost jeho neexistenci, a domnívám se, že důkazní břemeno ve sporu o prokázání Boží existence leží na straně věřících, nikoliv ateistech, protože i zde platí Hitchensova břitva tvrdící, že co může být přijato bez důkazů, může být i bez důkazů odmítnuto, skepticky se domnívám, že tenhle spor nemá objektivní řešení. Ostatně, slavný Russellův argument čajové konvice poletující ve vesmíru tuto problematiku definuje ještě přehledněji. Přistoupím-li totiž na metafyzický argument všemocného Boha, dostávám se k dilematu, které mne donutilo postavit se do středu sporu – do pozice agnosticismu. To dilema tkví v tom, že je-li Bůh, je-li všemocný a přeje-li si být poznán jen skrze víru, nebudeme nikdy schopni jej poznat jinak – tedy pomocí Popperovy falzifikace, event. vědeckého poznání.

Ačkoliv tahle pozice není atraktivní z hlediska jednoznačných závěrů v nekonečném sporu o existenci Boha, nabízí mi vhodné prostředí pro přemýšlení nad přínosem křesťanství z pragmatického úhlu pohledu. Na rozdíl od militantních ateistů (mluvě teď pouze o praktické stránce věci) v čele s Richardem Dawkinsem tvrdících, že náboženství je nesmyslné a proto i špatné, se přikláním na stranu Charlese Darwina, který de facto tvrdil, že náboženství je pro průměrné jedince –většinu –  důležité, neb by bez něj nedokázali žít. Což mne přivádí k následující metafoře, na které bych rád ilustroval svůj pohled na náboženství.

Metafora s holí

Představme si víru jako dřevěnou Hůl, kterou dřímá Stařec symbolizující naší společnost. Tento Stařec byl dříve mladíkem bojujícím o svůj pozemek v městě zvaném Svět. Tehdy ho napadla geniální myšlenka. Opracuje si z kvalitního dřeva zbraň – silnou, tlustou a pevnou Hůl, která mu pomůže v životních těžkostech. Jak si pomyslil, tak i udělal. Dříve než opustil nejstarší Strom v okolí, potkal starce v hábitu, který mu vysvětlit mystický aspekt života Stromu, jeho významnost pro Svět a především, přetlumočil mu jasná pravidla dané Stromem pro využití jeho dřeviny. Tento stařec v hábitu je ryzí institucionalizovanou a kolektivní vírou dnes ztělesněnou v náboženství. Mladík pravidla přijal, uzpůsobil jim svou Hůl. Se svou Holí byl schopen nejenom porazit všechny své nepřátele, ale mohl si o ni i efektivně opírat kdykoli klopýtl. Hůl však byla těžká a omezovala jej. Muž si na ni i přesto zvykl a stal se na ni dokonce závislý. Jak muž stárl, stárla i jeho Hůl a mizely jeho znalosti o Stromu. Z mohutné, silné a neohrožené Hole se stala zpracovaná, tenká a křehká Hůlka.

Dostali jsme se do přítomnosti. Nyní je Stařec v ohrožení. Jeho Hůl mu sice stále pomáhá, a dokonce ho ani příliš nezatěžuje, Starcovi ale značně ochablo vlastní netrénované svalstvo. Má v podstatě dvě možnosti, začít posilovat své svalstvo či omladit svou Hůl. Pojďme se proto zabývat Holí v dnešní době. Můžeme křehkou Holí, symbolizující to, co zbylo z křesťanství u nás, někoho ohrozit? A může naopak ještě někomu pomoct? Nebylo by lepší se Hole konečně zbavit?

Klady a zápory křesťanství v dnešní společnosti

K metafoře o starci a holi se vrátím v závěru, teď bych rád rozebral aktuálnost křesťanství. Prvně je ale potřeba uvědomit si jeden fakt. Křesťanství zjednodušuje pohled na svět. Ostatně jako každá ideologie. Skrze svá dogmata, absolutní pravdy i neměnné jistoty vidí svět poněkud ochuzeně. Vše má svůj řád, svůj důvod i původ. A jelikož je vesmír ve své celistvosti neprobádaný a dost možná i neprobadatelný, má podobný zjednodušující koncept určitou atraktivitu. Lidé totiž potřebují svět chápat, neboť svět, který nechápou, je pro ně existenciální hrozbou. Možná proto stále více lidí propadá fenoménu New Age či konspiračním teoriím. Tenhle aspekt křesťanství stavím úmyslně do pozice neutrality, neboť je jednak přirozený a jednak je nutným předpokladem pro další východiska této práce, mezi které jsem zařadil problematiku terapeutickou, strach ze smrti, rituály a morálku. Ačkoliv se u tématu křesťanství nabízí nespočet dalších a atraktivních problematik, čtyři výše zmíněné jsou z hlediska psychologie asi nejzajímavější.

Křesťanství terapeutické

Jednou z nejpozitivnějších skutečností terapie v podání křesťanství je bezpodmínečné Boží přijetí, tedy jakási a priori láska k mé osobě. Ústřední motiv Rogerovské humanistické psychoterapie v podstatě nahrazuje tisíce let starý koncept využívající mystické zážitky, transcendentno a spiritualitu člověka. Není to nic složitého, vytvoříme nevyvratitelnou absolutní autoritu, která nás miluje přese všechny naše hříchy, přese všechno špatného, co v nás je, a která vidí maximální pozitivní potenciál, který ukrýváme. Uvědomění téhle pseudo-skutečnosti je terapeutické samo o sobě, ulehčuje to člověku život a pomáhá mu v tíživých životních krizích.

Přijetí Božské existence zasahuje i do práce psychoterapie existenciální, která má ke spiritualitě člověka a jeho transcendentna ještě blíže. Existenciální psychoterapii řešící problém (nejvyššího) smyslu života a existenciální prázdnoty se přímo nabízí přesahující Boží jsoucno. Spiritualita a transcendence má dle mnohých psychologů své místo v životě jedince a není proto divu, že v určité formě s ní mnoho psychoterapeutických škol pracuje. Žádná ale není tak odvážná, radikální a de facto i potenciálně škodlivá jako křesťanství. Abych to znázornil na již popsané metafoře s Holí. Stařec klopýtne a spadne, pomocí Hole se zvedne a jde dál. Několikrát. Jednou ale spadne ošklivě a Hůl si zlomí. Stařec, namísto aby potrénoval vlastní svaly (o což ve své podstatě usiluje psychoterapie), hledá si Hůl novou, silnější a těžší, což nabízí nejedno náboženství. Ačkoliv je klasická psychoterapie oproštěná od kolektivní víry efektivnější, pro většinu lidí je nejenom dostupnější, ale především jednodušší určitá forma náboženské terapie, která tímto nabývá na významu i v dnešním světě.

Křesťanství zmírňující úzkost ze smrti

Smrt je jedním velkým otazníkem. Fascinovala lidský druh od nepaměti a neznám nikoho, nehledě na inteligenci, sociální vrstvu či vzdělání, kdo by smrt alespoň okrajově jednou za svůj život neřešil. Představa absolutního konce je pro většinu lidí nejenom nemyslitelná, ale především destruktivní. Možná i proto je úzkost ze smrti jedním z nesložitějších psychologických fenoménů a vyrovnání se s ní pak jedním z nejtěžších milníků lidského života. Erik Erikson tohle období označil za konflikt vyrovnanosti a zoufalství. Během poslední fáze života, kdy máme ke smrti nejblíže, se ohlížíme za svým životem, a v případě, že jsme prožili hodnotný život, jsme schopni smrt přijmout a neprožít poslední stádium v zoufalství a strachu. Co si budeme povídat, málokdo byl natolik generativní v průběhu svého života, že je schopen se smrtí takto vyrovnat. A právě zde nastupuje jedna z nejpozitivnějších rolí křesťanství dnešní doby – zbavení úzkosti ze smrti – , protože křesťanství pokládá za nevyvratitelné dogma skutečnost, že život smrtí nekončí, a že jedince čeká nebe. Ačkoliv je to z psychologického hlediska spíše obranná reakce a únik (A Freud by za tím ještě viděl náhradu biologického otce za otce fiktivního, který nás vždy ochrání a dává nám naději do budoucna.), člověku bezesporu ulehčuje poslední chvíle života, potažmo celé jeho existence. A jelikož je nepopiratelným faktem, že křesťané pociťují menší úzkost ze smrti než ateisté (a ateisté se naopak bojí smrti méně, než muslimové, o tom je ale debata jiná), dá se tenhle aspekt považovat za pozitivní, i když, jak by leckterý skeptik namítl, je ve své podstatě značně iluzorní.

Křesťanství ritualizující

Existuje mnoho rozdílů mezi osobní vírou a vírou institucionalizovanou. Většina těchto rozdílů mne nutí přiklánět se na stranu osobní víry a hanit víru institucionalizovanou. Přesto bych rád rozebral právě jeden rozdíl, který nahrává kolektivní víře. Je jím ritualizace. Rituály jsou nesmírně důležité pro život jedince. Oprostíme-li se od náhledu na rituál jako na stereotypy či psychologicky patologické obsedantně-kompulzivní chování, zbude nám rituál kultovní, který je podstatnou částí náboženství. Mezi takové rituály můžeme zařadit zpověď, křest, svaté přijímání, ale i obyčejnou návštěva kostela, svatbu či pohřeb. Tyhle rituály jsou pro člověka nesmírně důležité, neboť mu umožňují prožít si určitou zkušenost (např. oplakat zemřelého) a vyrovnat se s ní. Navíc, tuhle zkušenost prožívá v souladu s historickými tradicemi a se svým okolím. Takové rituály často uzavírají jednu kapitolu života a posouvají jedince vpřed. A k tomu ještě pomáhají jedince integrovat do určité komunity a sdílet společné hodnoty.

Kolektivní rituály mají mnoho výhod. Kromě již zmíněného sdílení jde především o tradici a zaběhlost, která je sama o sobě důležitá. Individuální rituály proto nejsou tak silné a efektivní a navíc bývají často považovány za nenormální a tím pádem mohou mít i stigmatizační efekt. Je-li něco, co je na křesťanství pozitivní a zároveň těžce nahraditelné, jsou to právě rituály – i když i zde existují efektivní alternativy, které fungují obstojně (např. maturita).

Křesťanství posilující morálku

Morálka a mravní jednání je něco, co si s věřícími často spojujeme. Vždyť Desatero se stalo na dlouhou dobu nejvyšším morálním principem. A jelikož se prokázalo, že věřící podvádí méně než nevěřící, je potřeba tyhle úvahy o mravnosti brát v potaz. Ačkoliv mravní a nemravní jednání nebývá právem vymahatelné, ve své podstatě je často do práva integrováno (zabít je nejenom špatné, ale i trestné) a – to především – nemravní chování může sklidit posměch a pohrdání okolí. Ačkoliv by se dalo očekávat, že morálka je něco, co čiší z nejhlubších zákoutí lidské mysli a z nejvyšších etických úvah člověka, náboženství s ničím takovým nepočítá, neboť stanovuje absolutní morálku, která je jediná správná. Absolutnost můžeme ilustrovat na tzv. Zlatém pravidle popsané Biblí, které tvrdí: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. S racionální kritikou Zlatého pravidla přišel agnostik Imanuel Kant, který sice přijímá Boha a nesmrtelnost duše, nicméně odmítá náboženství jako kolektivizaci víry. Zlaté pravidlo proto transformuje do svého kategorického imperativu, který se dá vyložit takto: Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. Ačkoliv na první přečtení rozdíl nemusí být patrný, věřím, že po dočtení následujícího odstavce jej uvidíte.

Zásadní rozdíl mezi náboženskou a filozofickou morálkou tkví v odůvodnění. Zatímco náboženství stačí autorita, která je sama o sobě absolutní morálkou, filozofové hledají důvody, proč tak jednak. Dalo by se říct, že věřící usilují o absolutní morálku stanovenou autoritou a filozofové se drží relativní morálky, u které chtějí dokázat platnost pro co nejvíce lidí. Ostatně, právě zde je dle mého největší problém morálky křesťanů, protože stojí na strachu, autoritě a heteronomii. Skoro by se dalo říct, že průměrný věřící se zasekl na dětském chápání morálky, které Lawrence Kohlberg nazval předkonvenční a konvenční morálkou. Předkonvenční morálka člověka se nejlépe charakterizuje jako morálka vnější, která se orientuje na trest a odměnu. Stejně jako dítě jedná tak, aby se vyhnulo trestu a bylo pochváleno, věřící žije dobrý život ze strachu z Boha a ze snahy dostat se do nebe. Tohle mu ještě více ulehčuje aspekt odpustků a zpovědí, které mají neuvěřitelný terapeutický (avšak krátkodobý) efekt. Člověk, uvažující konvenční morálkou, se pak charakterizuje přílišným lpěním na přijetí okolí a oficiálních zákonech. Takový člověk vidí jediné absolutní dobro, a jakékoliv sebemenší porušení tohoto stanoveného zákonu je špatné. Psalo se to v Bibli, tak to tak musí být. Porušit zákon je špatné i tehdy, je-li to evidentně špatný zákon…

Málokdo je schopen dostat se do postkonvevnční úrovně morálky (a nemyslím si, že by to byla vina pouze interpretace či dezinterpretace křesťanství). V tomto stádiu jedinec řeší problém společenské smlouvy a univerzitní Etiky. Oprostí se od absolutního výkladu a začíná chápat morálku, dobro a zlo v jejich relativních významech (Viz Heinzovo dilema). Domnívám se tedy, že morálka, navzdory prvotnímu očekávání, není ani zdaleka výsadou náboženství, že vyspělá morálka nestojí na autoritativním nařizování, a že křesťanství morálku pro většinu lidí naopak deformuje. Na druhou stranu nesmíme opomenout fakt, že pokud většina lidí není schopna uvažovat o morálce relativisticky a zůstává pouze v úrovni morálky heteronomní (event. autonomní), je dobře, že existuje alespoň takový absolutní výklad ztělesněný v křesťanství.

Je křesťanství i dnes důležité?

Závěrem bych rád podotkl, že si dokážu představit společnost inteligentních a racionálních lidí, kteří se bez institucionalizované víry, tedy nejenom křesťanství, ale všech náboženství i s jejich moderními odnožemi, obejdou. Na druhou stranu, jsem rád, že žiji v době, kdy je náboženství sekularizováno a člověk si může vybrat, v co věřit či nevěřit. Z výše napsaného mi vyplývá, že křesťanství je nejenom postradatelné, ale i omezující pro určitou část populace, a naopak průměrná většina (a teď nechci, aby to vyznělo pohrdavě) bude určitou formu kolektivní víry stále potřebovat.

Nesmíme zapomenout, že i dnešní křesťanství je holí, která člověka mírně omezuje. Většina lidí pravděpodobně není schopna své strnulé svaly rozhýbat, a tak se buď uchyluje k alternativní holi, nebo se své staré hole jednoduše nevzdá. Stařec je již příliš stár na to, aby si dokázal představit život bez hole, ačkoliv klidně mohl několik takových lidí potkat. Pro Starce klečícího na kolenou je pohodlnější chopit se okolní hole, než zatnout zuby a alespoň se pokusit zvednout sám.

Tedy, jakkoliv se mi zdá cesta skrze náboženství iluzorní, zjednodušující a ve své podstatě i omezující, je křesťanství v dnešní době stále aktuální a důležité, neboť oplývá alespoň částečným terapeutickým potenciálem, který je mnoha lidem blízký. Bez ohledu na existenci Boha si troufá tvrdit, že křesťanství, resp. nějaká jeho vyvinuvší se forma, zůstane pro lid aktuální (možná paradoxně více než v minulosti) i v následujícím století.

Komentář

  1. Od Prorok

    Odpovědět

  2. Od Bohumil

    Odpovědět

  3. Od matouš

    Odpovědět

    • Od Radek

      Odpovědět

  4. Od Polášek

    Odpovědět

  5. Od Dan

    Odpovědět

    • Od Polášek

      Odpovědět

  6. Od Martin Králík

    Odpovědět

  7. Od Daniel

    Odpovědět

  8. Od Katka

    Odpovědět

    • Odpovědět

    • Od Katka

      Odpovědět

  9. Od Zuzana

    Odpovědět

    • Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.