Vesmírná energie podruhé

Poznámka redakce: Článek vznikl jako úprava článku Vesmírná energie, který vzbudil v komentářích zajímavou a spíše kritickou diskuzi. Autor vzal některé námitky v potaz a vytvořil nový článek o vesmírné energii.  

Nejjednodušší forma energie

Element energie

Předpokládám, že nejmenší a zároveň jedinou stavební jednotkou, ze které se skládá celý náš vesmír (a všechny jiné hypotetické vesmíry), je dokonale stlačitelná částice (i když předpokládám, že její stlačitelnost je pouze zdánlivá, protože se stlačuje tak, že se jedna do druhé navzájem vnořují) s nekonečně malými rozměry, představující nekonečně malé množství energie. V každém elementu jsou ukryty (snad v podobě jakýchsi tyčinek s nekonečně malou délkou a nulovým průměrem, vycházejících ze společného centra s nulovými rozměry) všechny existující póly všech polí.

Už jsem se zmínil o tom, že předpokládám, že energie je zdánlivě stlačitelná. To si představuji tak, že nesouhlasné póly téhož pole se do sebe mohou vtlačit, a když takový pól dosáhne až do místa, ze kterého všechny póly toho druhého elementu vystupují, projde dál do jeho souhlasného pólu, se kterým se spojí, a že to zároveň mezi nimi vyvolá sílu, kterou se do sebe vtahují, ale myslím, že se ty póly nijak neprodlužují, a ostatní póly, které nenajdou sobě nesouhlasný pól, se podle potřeby pružně ohýbají. Takže by mělo být možné, aby se skrz jeden element potkaly póly jiných elementů. Takhle by mohl být jeden pól bez jakéhokoliv natahování protažen i nekonečným množstvím jiných elementů. S každým dalším elementem roste síla, kterou se do sebe vtahují.

Takže se ty elementy při stlačování vzájemně prolínají. Z určitých důvodů si také myslím, že nejrychleji a také nejsilněji reaguje elektrické pole – póly kladný a záporný, po nich další pole – i u něj dva póly, které mají na svědomí odpudivou sílu mezi elektronem a protonem (působí jen na vzdálenost, která se vejde do atomu), a jako třetí je gravitační pole – také dva póly. Nevím, jak pojmenovat to druhé pole. Ani se mi nepodařilo najít zmínku o nějaké teorii na tohle téma. Takže abych mohl pokračovat dál, pokusím se teď nějaký název vymyslet – třeba „Atomové pole“. Myslím si, že za určitých okolností se objevuje třetí elektrický pól.

Uvědomuji si, že existují teorie o gravitačním poli, kde se nepočítá s možností existence víc, jak jednoho pólu, ale zároveň mám před očima chování magnetů – ať jsou natočeny jakkoliv, vždy se snaží otočit nesouhlasnými póly k sobě, takže když jim nic nebrání v rotaci, tak se k sobě vždy jen přitahují. A protože by ani jednotlivým částicím podle mě nemělo v rotaci nic bránit, a protože by právě dva nesouhlasné póly i u gravitace mohly dobře logicky vysvětlit, proč zná jen přitažlivost a žádnou odpudivou sílu (tedy pokud snad dosud nebyla pozorována), přesvědčil jsem sám sebe o tom, že každá částice s gravitačním polem musí mít nejméně dva gravitační póly.

Elementy mohou být ve čtyřech různých stavech:

Volná energie

Jde o energii, která není stlačena nad určitou kritickou mez. Vyplňuje celý náš vesmír.

Tyto elementy by se teoreticky v prostředí, kde by nebyly v přímém vzájemném kontaktu, nijak neprojevovaly. Ale ve vesmíru, jako je ten náš, se takové prostředí nikde nevyskytuje.

Všechny elementy jsou stále v kontaktu s jinými elementy a navíc jsou na sebe natlačeny různými silami. Můžeme říct, že volná energie je v našem vesmíru neustále pod různě velkým a většinou nestálým tlakem.

Když se elementy dotýkají nesouhlasnými póly téhož pole, tak si překáží méně, protože takové póly se do sebe navzájem vnořují – jak moc, to záleží na síle, kterou se do sebe vtlačují (dá se to říct i tak, že záleží na tlaku, kterému jsou vystaveny).

Do sebe vtlačené póly se navíc mohou přitahovat silou, která se nelineárně zvětšuje s tlakem (při vyšších tlacích se tato síla zvětšuje rychleji).

Smršťující se energie

Pokud je nějaká energie stlačena tak, že součin jejího tlaku a jejího množství přesáhne přes určitou křivku, tak přitažlivá síla do sebe vtlačených pólů vzroste natolik, že v součtu s vnější silou převáží nad silami odpudivými, a začne se sama smršťovat. Celkové množství svazované energie rozhodne o její konečné formě (foton, elektron + pozitron, kvark + antikvark…). Obecně platí, že čím víc energie, tím menší (rozměrově) objekt vznikne.

Energie v rozpadajícím se objektu

Rozpad fotonu

Foton se rozpadá neustále při tom, jak se pohybuje – tedy průběžně. Veškerá energie, o kterou přijde, se připojí k volné energii v okolí.

Rozpad stabilních objektů (jako je elektron, kvark…)

Ať už k tomu rozpadu dojde z jakéhokoliv důvodu, vždy při něm napřed vznikají fotony (nebo v případě kvarku možná i elektrony, či pozitrony), a teprve až ty fotony uvolňují volnou energii.

Vázaná energie

Energie ve fotonu

Elementy na povrchu fotonu se svým stavem příliš neliší od okolní volné energie, takže se díky procesům, provázejícím pohyb fotonu, od něj mohou odpoutat a připojit se k okolní volné energii.

Energie v elektronech, kvarcích a dalších objektech

Elementy, které alespoň některým pólem dosahují na povrch své částice, s elementy okolní volné energie reagují tak, že je za určitých okolností k sobě vážou (vždy jeden volný element k jednomu pólu). Nejedná se ale o žádnou stálou vazbu. Každý takto vázaný element je vlastně do toho pólu natlačen svým nesouhlasným pólem téhož pole okolní volnou energií, a do něj se potom opět stejným polem vážou další volné elementy, které se při pohybu částice neustále obměňují. Takto svázané volné elementy vytváří nad pólem jakási vlákna, pod kterými je pól pod nižším tlakem, než jiný pól, který na sebe ještě žádnou energii nenavázal. Množství takto vázaných elementů se mění podle okolností (rychlost pohybu, srážka s jinými objekty, přítomnost polí a podobně).

Elementy, které nedosahují na povrch své částice, prostě jen drží další její elementy všemi aktivními póly.

Prvotní částice – nejstarší forma energie – zdroj singularit velkých třesků

Předpokládám existenci částic tak hmotných, že obsahují energii celého našeho vesmíru, nebo i několikanásobně větší. Předpokládám i to, že tyto částice jsou už tak malé, že se svou velikostí přibližují elementům volné energie.

Potom by tyto částice byly promíchány s volnou energií a kladly by jí odpor. Což by volné energii nedovolilo rozletět se nekonečnou rychlostí do všech stran. A samozřejmě maximální rychlost, jakou by se tato energie mohla rozpínat, by byla zároveň rychlostí světla.

Platila by tato pravidla:

  • Bylo by možné, aby ve volné energii vzniknul přetlak i přesto, že není jak ji zahradit – ty prvotní částice by zabránily okamžitému úniku energie do okolí
  • Maximální místní nárůst přetlaku by se vzrůstající vzdáleností od místa jeho vzniku prudce klesal, a dostatečně daleko by už byl nulový
  • Pomalejší změny by zvyšovaly tlak méně, ale dostaly by se do větší vzdálenosti, než rychlejší změny
  • Všechno, co ve vesmíru lze pozorovat, by bylo poháněno, umožněno a omezováno volnou energií a zákonitostmi jejího chování

Vznik, pohyb a zánik částic

Vznik, pohyb a zánik fotonu

Jak foton vzniká jsem už vlastně popsal – stlačením volné energie. K jejímu stlačení dochází různými způsoby:

  • Srážkou různých objektů
  • Náhlým urychlením, nebo zpomalením, či náhlou změnou směru pohybu různých objektů, a tak dál
  • Rozpad objektů při anihilaci

Uprostřed fotonu očekávám větší množství provázaných elementů a tedy vyšší tlak, a směrem k povrchu se množství vazeb na jeden element zmenšuje, takže i klesá jejich hustota a tlak. Přímo na povrchu je síla vazeb natolik nedostatečná, že se energie z něj neustále uvolňuje do okolní, nevázané energie.

Jak jsem jednou naznačil, jsem přesvědčen o tom, že fotony s větším množstvím energie jsou menší, než fotony s menším množstvím. A menší fotony od sebe mohou mít menší rozestupy a to můžeme vnímat jako menší vlnovou délku a vyšší frekvenci.

Předpokládám, že fotony (podle množství jejich energie) představují na jedné straně rádiové vlny, a potom přes mikrovlny, světelné záření a tak dál, až po… kde vlastně končí foton, aby to ještě byl foton? Věřím tomu, že nejtvrdší známé záření představují neutrina.

Protože fotony vznikají tam, kde je větší tlak v okolní energii, a protože ten vyšší tlak není jak trvale udržet, nutně se tato energie musí rozpínat, a když obsahuje fotony, tak je ze sebe bude vypuzovat. Takže foton místo svého vzniku opouští nějakou rychlostí.

Předpokládám, že každý foton okamžitě reaguje na prostředí, které představuje volná energie, omezovaná prvotními částicemi, jiné fotony a částice hmoty.

Při průchodu volnou energií ji musí foton před sebou rozhrnout, a za ním se zase vrací zpět. Když by zpomaloval, tak by ji před sebou rozhrnoval stále se zmenšující rychlostí, takže by za ním byl větší tlak, který by ho zase urychlil. Má nenulový objem, takže každým bodem prostoru prolétá určitý nenulový čas, během něhož ten tlak poklesne. Pokud ale foton neustále ztrácí energii, tak by jí za sebou ten tlak zase zvyšoval. Takhle by se jeho pohyb mohl stále udržovat na maximální možné rychlosti. Kdyby zrychloval, byl by větší tlak před ním, což ho zase zpomalí.

U větších fotonů (tedy u těch s menší energií) by na jejich povrch dosáhlo menší množství elementů (takže by jich s volnou energií bylo v kontaktu méně), a potom by energie fotonu neubývala úměrně k jeho většímu povrchu.

Když se k sobě přiblíží dva fotony, tak energii, kterou před sebou rozhrnují, mezi sebou stlačí natolik, že získá stejné vlastnosti, jako má energie ve fotonech, a to jí umožní se s nimi propojit, čímž se tlaky v obou fotonech vyrovnají, a potom se zase rozpojí. Pokud platí, že poměr vázaného množství energie ve fotonech odpovídá převrácenému poměru jejich objemů, tak po jejich rozpojení je na místě obou fotonů tolik energie, kolik jí měl ten druhý. Potom se působením mezi nimi stlačené energie od sebe oddělí a pokračují v původním směru toho druhého fotonu. Z venku to vypadá, jako by sebou bez reakcí proletěly. Po oddělení si ještě upraví velikosti podle aktuálního množství energie.

Při srážce s hmotou se s fotonem spojí mezi nimi stlačená energie, potom (v závislosti na okamžité rychlosti a směru pohybu hmoty) se buď část přidá k fotonu, nebo naopak foton o část energie přijde, nebo si zachová původní množství a zbylá energie foton odhodí podle zákona o dopadu a odrazu světla.

Při těsném průletu fotonu kolem hrany nějakého předmětu se stlačí energie na náběžné straně hrany, ale na odvrácené straně zůstane beze změny. To způsobí, že se foton neodrazí, ani nebude pokračovat v původním směru, ale odkloní se směrem do místa s nejmenším tlakem (za hranu) a my pozorujeme lom paprsku na hraně.

Průlet průhlednou hmotou by potom byla série odrazů a lomů na hranách krystalů, při kterých by se část fotonů odrazila a část by jich proletěla skrz. A protože by dráha fotonů, co prošly „skrz“ byla klikatá, tak by nutně musela být delší, což by znamenalo, že by se rychlost fotonu nemusela nijak měnit, a přesto by průlet hmotou v přímém směru trval déle, a vzhledem k lomům na hranách krystalů by se navíc jeho dráha i mohla odklonit, a my bychom pozorovali lom světla.

Pokud by se stalo, že vnitřní struktura krystalů ve výsledku způsobí, že ji světlo opouští v mikroskopických pruzích (jakoby při průchodu přes plot), a postaví se do cesty takto upravenému paprsku ten stejný materiál, jen pootočený o 90°, mohly by jím proletět jen ty fotony, které by se vešly do „mezer“ mezi krystaly. Výsledná světelná stopa by byla jakoby po průchodu pletivem. Takto by mohl fungovat jev, který my laici známe pod pojmem polarizace světla.

Někde jsem se dočetl, že fotony záření s vyšší energií mají více vlastnosti jednotlivých částic, než vln, a fotony záření s nižší energií, mají více vlastnosti vln, než jednotlivých částic. Pokud je pravda, že fotony s vyšší energií se při svém vzniku smrští víc, potom se mezi nimi mohou vytvořit výraznější mezery, než mezi fotony s nižší energií. To by mohlo být pozorováno jako vlny a částice.

A zánik fotonu jsem už vlastně popsal taky.

Tento pohled na fotony by ovšem ovlivnil pohled na rudý posuv. Znamenalo by to totiž, že nemusí být způsoben tím, že se vesmír rozpíná, ale vzdáleností, jakou foton uletěl, což odpovídá jeho stáří. Dále by na to mohla mít vliv rychlost objektu v prostoru (vzhledem k okolní volné energii). To by mělo ten následek, že fotony, vyzařované proti směru pohybu, by měly méně energie. To by se ale mohlo projevit jen u emisních čar. Vliv rozpínání vesmíru by potom byl diskutabilní, i když samotné rozpínání by tím vyloučeno nebylo.

Vznik, pohyb a zánik elektronu

Předpokládám, že počáteční fáze vzniku všech ostatních částic se příliš neliší od vzniku fotonu, jen s vyššími množstvími energie a při vyšších tlacích.

Po dostatečně velkém smrštění ale potom vše probíhá jinak. Síla, kterou se do sebe vtahují aktivní póly, výrazně překoná odpudivou sílu, takže se smršťování začne zrychlovat.

Předpokládám, že tuto aktivitu vyvíjí všechny póly, které se potkají se svými protějšky. Po dalším smrštění se začne ostřeji vymezovat hranice mezi vznikajícím útvarem a okolní energií.

Další dění je potom ovlivněno právě tou energií v okolí, která se průběžně dál může navazovat na póly na vznikajícím povrchu, ovšem zprvu jen jedním pólem (ze začátku převážně elektrickým – tedy kladným a záporným, pokud jsou tyto póly opravdu nejrychlejší, jak se domnívám), a ostatními ještě nenavázanými póly se do stran navzájem odpuzují a rozevírají, takže v určitém okamžiku jsou na povrchu především kladný a záporný elektrický pól, které se mohou v polovině vzájemně potkávat a propojovat (myšleno tak, že póly elementů, které už jsou vázány jedním elektrickým pólem a druhý mají volný, se potkávají a svazují s odpovídajícími póly jiných elementů, které jsou zrovna tak už vázány druhým elektrickým pólem). Na takhle propojené póly se už z okolí nemůže nic vázat, ale mohou dál pronikat do už svázaných pólů v nitru, a potom jsou překrývány dalšími elementy, které se svými elektrickými póly také propojí a zatáhnou do nitra a tak to může pokračovat dál, dokud se i v nich nezvýší tlak natolik, že se začnou mezi sebou svazovat i ostatními póly, kterými se do té doby jen odpuzovaly.

Většina elementů uvnitř se potom prováže napříč útvarem, ale ve středu by mohla vznikat lokální povrchová „zauzlení“, což by povrchovou soudržnost v tom místě narušovalo. Potom by se energie odtamtud mohla po skupinách v podobě fotonů uvolňovat.

Uvolňovaná energie od sebe oddělí uvolněné póly elementů, které druhým elektrickým a ostatními póly zůstanou vázané tam, kde se ještě útvar nerozpadá, takže jim nedovolí spojit se s těmi z druhé poloviny, a tak se spojí s povrchovými póly ze své poloviny a potom už na sebe nemohou vázat žádnou další energii z okolí. Protože takto unikající energie oslabuje vzájemnou přitažlivost pólů a nemůže být znovu doplněna, a protože energie, co neuniká, se stále ještě smršťuje a tak naopak zvyšuje vzájemnou přitažlivost svých pólů, dojde k tomu, že uprostřed se útvar „přestřihne“ a rozdělí na samostatné objekty; jeden bude mít na povrchu především záporné elektrické póly, a druhý především kladné elektrické póly.

Aktivní ale budou i ta dvě zbylá pole. Pravděpodobně bude míra jejich aktivity závislá na míře stlačení elementů. A směr, kterým se budou svazovat, bude zprvu dán směrem, kterým vystupují z centra elementu. Takže by mohl být vždy stejný.

Otázka je, jestli je směr každého jednotlivého pólu u každého elementu stejný. Pokud se mohou elementy od sebe odpuzovat, určitě by nemělo být možné, aby se póly mohly libovolně stěhovat. A nepřišel jsem na důvod, proč by neměl být jeden element jako druhý, a proto teď nepředpokládám, že by to mělo být jinak.

Ale ať už je ten směr jakýkoliv, směr svazování elementů by nakonec měl díky jejich vzájemnému odpuzování být více méně kolmý na směr svazování elektrických pólů. Takže jejich osa bude v místě, kde se útvar rozdělí. A to u obou polí – atomového i gravitačního.

Očekávám, že to atomové bude z těch dvou aktivnější, tedy bude na sebe okolní energii vázat dřív, a to ještě před rozdělením vznikajícího útvaru. Pravidla by měla být stejná, jako u elektrického pole. A jestli přímo z elementu tohle pole vystupuje pod jiným, než pravým úhlem k pólům elektrického pole, potom by v místě rozdělení mohly být v každé polovině uvolňovány póly jen s jednou stejnou polaritou, a to opačnou, než na polovině druhé. Zároveň se povrch v tomto místě propadá do své poloviny, a s ním v jejím nitru mizí i uvolňované atomové póly, kde se opět navazují na své protějšky z povrchu své vlastní poloviny. Tím napomáhají onomu propadání, ale zároveň jej deformují tak, že se nakonec z povrchu zcela vytratí. Póly z vnější strany se postupně roztáhnou společně s elektrickým pólem přes zbylý povrch své půlky.

Po úplném oddělení obou půlek jsou obě od sebe odmrštěny zbylou energií, která se už nedokázala navázat, ale proces smršťování ještě pokračuje. Před jeho zastavením se ještě zaktivují gravitační póly, které u každé poloviny budou oba, protože na sebe začnou okolní energii navazovat až těsně před ustálením vzniklé částice.

Takto by mohl vzniknout elektron a pozitron. Na jeho povrch by mohlo dosáhnout mnohem větší množství volných pólů, než u fotonu (částečně i díky tomu, že je mnohem menší, než jakýkoliv foton), které jsou navíc na rozdíl od fotonu aktivní – to znamená, že už okolní volnou energii neodpuzují, pokud se k nim každý element dokáže natočit nesouhlasným pólem téhož pole.

Takhle by to dopadlo, kdyby atomové póly vždy zůstaly se stejným elektrickým pólem. Kdyby ale bylo možné, že by s každým elektrickým pólem mohl být kterýkoliv atomový, vznikaly by dva druhy elektronu a dva druhy pozitronu.

Teď bych celý proces smršťování prošel trochu podrobněji, a jinak; málo stlačené elementy se nepřitahují, ani neodpuzují, jen se pružně stlačují. Při dostatečně velkém stlačení, kdy se vzdálenosti center v elementech zmenší na polovinu průměru nestlačeného elementu, může některý pól každého elementu dosáhnout až do centra sousedního elementu, v němž se dotkne k sobě souhlasného pólu. V ten okamžik se do sebe začnou vtahovat. Když se vzdálenosti mezi centry zmenší na třetinu, tak každým z nich mohou být protaženy dva póly. Když na čtvrtinu, tak tři póly, a tak dál. Z každého elementu každý pól pokračuje k následujícímu elementu přes svůj souhlasný pól. Nesouhlasný pól téhož pole je vstupní branou do druhého elementu, souhlasný pól (pokud je dosažen přes centrum) je výstupní branou. Samozřejmě je těch druhů pólů přes každý element protaženo víc. Který z nich vstoupí do prvního elementu je věc náhody, stejně jako kterým elementem pokračuje dál. V jakémkoliv konečně malém množství energie je nekonečně mnoho elementů, takže se všechny póly mohou podílet na vazbách, i když z každého jednotlivého elementu se vždy uplatní jen konečné množství pólů, které je závislé na míře stlačení.

Se stlačováním v energii roste tlak (podle vztahu V0/V1, kde V0 představuje minimální objem nestlačené energie a V1 objem stejného množství energie po stlačení), ale proti němu působí přitažlivost vnořených pólů a tlak okolní volné energie, které společně získávají navrch už při koncentracích, jaké najdeme ve fotonech těch nejdelších rádiových vln.

Naváže se vždy jen takový pól, který dosáhne do centra dalšího elementu, to znamená, že všechny elementy, které se dokážou vázat, musí být už pod dostatečným tlakem. Když se původně stlačený a třeba i už částečně vázaný element dostane mimo oblast s dostatečným tlakem (například na okraj té oblasti), tak se jeho objem zvětší, jeho centrum se dostane z dosahu pólů ostatních elementů, a vazbu ztratí a odletí pryč.

Tlak bez jakékoliv pomoci zvenčí může narůst jen do té míry, kdy už žádný pól nedosáhne k dalšímu centru. Pro další smršťování musí venkovní silou dojít k propojení tolika dalších vazeb, aby nárůst jejich přitažlivosti dokázal přemoci další nárůst tlaku. Po tomto skoku se energie může vázat do těžší částice, kdy se rozmezí mezi minimálním množstvím vazeb pro udržení částice pohromadě a maximálním tlakem, který vazby ještě od sebe neroztrhne, posune na další úroveň. Tak je dáno minimální a maximální množství energie v každé částici.

Pokud póly v elementech nemají všechny stejnou délku, potom některé z nich mohou mít více vazeb, než ty ostatní a když zůstanou na povrchu částice, mohou dosáhnout dál, než ty ostatní a vázat na sebe elementy i po tom, co už ty ostatní póly nemohou. Takhle si vysvětluji princip větší aktivity u některých pólů – třeba elektrických.

Když se ty dvě poloviny objektu (budoucí elektron a pozitron) od sebe oddělují, jsou z místa jejich dosavadního spojení vytrhávány póly z jejich vazeb, a dostávají se do kontaktu s jinými elementy, které také mají aktivní vazby, pomocí kterých se mohou navazovat na ty vytržené elementy, mohou ze sebe vytvořit jakýsi most, který se nakonec působením další uvolňované energie ohne, a nakonec se poslední z řady naváže na svůj protipól na ještě nenarušeném povrchu. Když jsou z nitra vytrhávány kladné elektrické póly, tak se konec řady sváže s nějakým záporným povrchovým pólem.

Nakonec ještě zbývá vysvětlit ono řetězení volné energie. Jsem přesvědčen, že volná energie se propojuje samovolně pořád, tedy každý element se vždy natočí tak, aby si vzájemně překážely co nejméně. Když kterýkoliv element potká aktivní pól, tak se odpovídajícím pólem (nesouhlasným téhož pole) nasměruje k němu, a ostatní – jím ovlivněné – elementy se odpovídajícím způsobem natočí též. Tomu správnému natočení napomáhají i prvotní částice tím, že tato spojení neustále narušují, takže každý element má nesčetně příležitostí, aby se otočil jinak – líp. A pokud se z druhé strany objeví jiná částice s tím správným pólem, tak se ty volné elementy propojí do vlákna (…řetězce…).

Foton reaguje jen s tím, do čeho narazí, ale elektron ( i pozitron) má navíc schopnost reagovat i na dálku prostřednictvím navázaných elementů volné energie.

Na povrchu elektronu jsou volné konce pólů, které jsou aktivní. Navíc jak jsou do sebe natlačeny, tak i na tom povrchu není jen pól toho povrchového elementu, ale dosáhne tam i množství pólů z elementů v hlubších vrstvách, které ten pól posilují. Když se s takovým pólem dostane do kontaktu příslušný pól volného elementu, působí na něj velké množství pólů z elektronu současně, takže ten pól volného elementu se do nich může vnořit snadněji, a když se jeho centrum dostane do jejich dosahu, může být navázán i přesto, že je jen pod tlakem volné energie. Tím se částečně zaktivuje i jeho druhý – nesouhlasný – pól, kterým opět dokáže do sebe pojmout pól dalšího volného elementu, na který se může navázat zase další, a tak teoreticky až do nekonečna. To už ale nejsou žádné silové vazby. Spíš to funguje tak, že tyto elementy jsou od elektronu odpuzovány menší silou. Když se takový řetězec potká s jiným od nesouhlasného pólu téhož pole, tak se navzájem propojí a tím se na ty propojené póly zmenší tlak. V okolní volné energii ale tlak zůstává stejný, takže to vypadá, jako by se k sobě přitahovaly. Pokud v tom nebrání žádná jiná síla, tak se elektron začne pohybovat směrem, kterým je řetězec natažen. Tím se řetězec zkrátí a tak se zvýší tlak na pól zpět na stejnou úroveň, jako u ostatních pólů, které svůj řetězec nikam nenapojily, a tím se přitažlivá síla vytratí, a elektron si po tu dobu zachovává rychlost, které dosáhl před tím, než přitažlivá síla zmizela. Část volných elementů se z řetězce uvolní, znovu se ty zbylé propojí a síla se obnoví a rychlost elektronu se opět o něco zvýší. Zase se přiblíží, a tak pořád dokola, dokud trvá přibližování.

Když už se ten elektron pohybuje směrem od místa, ze kterého vede navázaný řetězec, tak se elementy v řetězci rozpojují, což onu přitažlivou sílu ještě zvyšuje, a vkládají se mezi ně další, při čemž přitažlivost mizí, po napojení se obnoví, řetězec se znovu roztrhne, a tak pořád dokola.

Vždy, když je řetězec spojený, vyvolává to přitažlivou sílu, pokud se změní vzdálenost mezi řetězcem propojenými póly, naruší to řetězec a síla mizí. Proto pozorujeme setrvačnost při zrychlování i zpomalování.

Když se potkají dva souhlasné řetězce, nespojí se, ani se neprolnou, ale budou se snažit navzájem vyhnout. Tím se vlastně usměrní tlak velkého množství elementů na jeden pól, a to se projeví jako odpudivá síla. A protože tyto řetězce nejsou nijak pevně vázané, tak pokaždé, když v nich tlak naroste nad úroveň v okolí, vždy část elementů jej opustí, a potom se navážou jiné a řetězec vlastně takto neustále zaniká a potom znovu vzniká. A v okamžiku, kdy je řetězec rozpadlý, na příslušný pól působí stejný tlak, jaký je v okolní volné energii, a v ten moment se rychlost jeho částice nijak nemění. Tímto způsobem může vznikat setrvačnost při odpuzování.

Při srážce dvou elektronů se potkávají řetězce gravitačních pólů, které způsobí přitažlivost, souhlasných elektrických pólů a také souhlasných atomových pólů, které způsobí mnohem silnější odpudivou sílu. Při největším přiblížení se ještě mezi nimi stlačí volná energie, která se při dostatečně prudké srážce sváže do fotonů. Do přímého kontaktu se mohou dostat jen jejich povrchové, částečně vázané elementy (ty, co jsou na elektronu drženy jen za jeden pól.

Když se k sobě přiblíží elektron a pozitron, bude mezi nimi jen přitažlivá síla, protože každý povrchový pól elektronu najde svůj nesouhlasný na pozitronu. Po tom, co do sebe narazí, se jejich póly propojí, začnou se do sebe vtahovat a tím se naruší vazby uvnitř částic, až síla vazeb klesne pod tlak energie v částicích, a obě se rozpadnou na fotony. To by mohla být ta anihilace.

Vznik, pohyb a zánik kvarků

Začátek jejich vzniku by mohl být stejný, jako u elektronu a pozitronu. Jenom s větším množstvím energie, která se dokáže stlačit tak, že se ještě před rozdělením začnou navenek projevovat všechny póly, jako u elektronu a pozitronu, a navíc se projeví i třetí elektrický pól. Takže elektrické pole už nemůže vznikající útvar rozdělit na dvě poloviny, ani na třetiny (elektrické vazby jsou na to už příliš silné), ale vzhledem k vysokému tlaku určitě budou aktivní i atomové póly, které obstarají rozdělení na dvě (z hlediska elektrického pole) identické poloviny, z nichž jedna bude mít na povrchu kromě tří elektrických pólů jeden atomový, a ta druhá, elektricky totéž, ale atomový pól opačný. Gravitační póly se sice objeví už během smršťování, ale protože se povrch tentokrát nebude moct zavinout do jednoho bodu, jako u elektronu (bude se spíš zavíjet do brázd mezi elektrickými póly, a v menší míře do místa, které ho před rozdělením spojuje s jeho budoucí antičásticí) opět zbydou na povrchu obou částic oba gravitační póly. Takto by mohl vypadat vznik kvarku a antikvarku.

Přitažlivé a odpudivé síly by měly fungovat stejně, jako u elektronu a pozitronu, a to mezi kvarky i mezi kvarkem a elektronem. Elektrické póly by se mohly projevovat přitažlivostí stejně, jako gravitační póly (vždy možnost natočení nesouhlasnými póly k sobě), a atomové póly zajistí vzájemné odpuzování, kterým zabrání přímému propojení povrchových elementů částic, a to i při prudkém nárazu, a také mají na svědomí to, že elektrony v atomech mají v nižších hladinách menší energii. Projevují se ale jen na malou vzdálenost.

Proč se projevují jen na malou vzdálenost? Myslím, že jeden z důvodů bude ten, že obě částice, které mají tvořit hmotu (tedy kvark a elektron), mají tyto póly stejné – tedy souhlasné, které se vždy odpuzují. A odpudivá síla se může projevit jen tak, že se řetězce těchto pólů snaží vyhnout. Čím dál od částice, tím jsou řidší, a když jsou částice od sebe dostatečně daleko, tak ty řetězce mají dostatek místa, aby se navzájem minuly, a tak se nijak neprojevují. Teprve na malou vzdálenost se prostor, do kterého by se chtěly rozestoupit, zmenšuje – takže houstnou, a projevují se víc. Při přitahování se ty řetězce naopak spojují, tím se soustředí co nejblíž k přímé spojnici mezi přitahujícími se částicemi, takže se mohou projevit teoreticky i v nekonečné vzdálenosti.

Kvarky by se mohly vázat elektrickými póly po dvou i po třech. Když se spojí po dvou, očekávám, že to bude dvěma póly tak, že ten třetí, co jim zůstane volný, budou mít většinou souhlasný. A když jsou po třech, každý z nich bude mít volný jeden elektrický pól, a nejčastěji to budou dva souhlasné, a jeden nesouhlasný. Potom by se volnou energií mohly propojit polovina každého z těch dvou souhlasných pólů s půlkami toho jednoho nesouhlasného, takže na větší vzdálenost se potom mohou projevovat jen druhé poloviny těch souhlasných pólů, a ten třetí pól by byl skrytý. Gravitační pole by v trojici vždy u dvou kvarků mělo souhlasný směr a u jednoho směr opačný. Ty opačně otočené póly by se prostřednictvím volné energie mohly propojovat stejně, jako elektrické, ale protože se s nimi o tyto elementy budou muset dělit a protože jsou slabší, nebudou rozhodně propojeny všechny. Pokud by ty volné elektrické póly byly kladné, tak ten třetí, skrytý, by mohl být jakýkoliv, ale vždy by bylo možné, aby se k těm volným dvěma kladným půlkám přidal i elektron, když se mu podaří překonat odpudivou sílu atomových pólů – když se dostane dostatečně blízko k elektrickým pólům, propojí se všechna jeho vlákna s oběma volnými polovinami kladných pólů kvarků, a tím překoná odpudivou sílu atomového pole. Potom by se elektrické póly přestaly na dálku jakkoliv projevovat, a zbyly by už jen atomový pól, posílený i elektronem, a gravitační. Právě jsem popsal, jak si představuji proton a neutron. Myslím si, že jeden elektrický pól kvarku má na povrchu přibližně stejný počet pólů, schopných vázat volnou energii, jako elektron. Dokonce považuji za možné, že i kdyby ten počet byl rozdílný, tak do toho může ještě promluvit velikost plochy tohoto pólu s ohledem na velikost volných elementů – nenaváže se jich vedle sebe víc, než kolik se jich tam vejde. Každopádně oba póly budou mít stejnou sílu. Takže i proton bude mít elektrický pól stelně silný, jako elektron.

Když se do blízkosti protonu dostane elektron, tak je přitahován elektrickým polem a zároveň odpuzován atomovým polem. Při dostatečném přiblížení když jde blíž, odpudivá síla atomového pole vzrůstá rychleji, než přitažlivost pole elektrického. Proto je možné, aby energie elektronů na nižších drahách měly menší energii.

Když z našeho vesmíru zmizely antikvarky, zbylé kvarky se k sobě nejspíš vázaly po dvou. Ty dvojice, které měly alespoň jeden z těch volných pólů nesouhlasný k volným pólům jiných dvojic, se k nim přitahovaly, narážely do sebe a během těch srážek se přeskupovaly do jiných dvojic, nebo trojic. Ty navzájem souhlasné se odpuzovaly a zůstávaly už beze změn. Některý pól prostě musel vyhrát, a dvojice mohly k sobě přijmout třetí kvark, pokud se v jejich okolí nacházel, a pokud došlo ke srážkám dvojic, nebyly natolik stabilní, aby se při té srážce nerozpojily a nepřeskupily, a nakonec zůstaly trojice s kladným elektrickým pólem, kterým říkáme protony.

Pokud se potká kvark s antikvarkem, budou se jen přitahovat (každý pól kteréhokoliv pole antikvarku najde svůj nesouhlasný pól u kvarku), a dojde k anihilaci stejně, jako u elektronu s pozitronem.

Když se potká kvark s pozitronem, nebo antikvark s elektronem, mělo by i tehdy dojít k jejich propojení a k rozpadu, ale protože elektron je mnohem větší, než kvark a má mnohem méně energie a tedy i slabší vazby, předpokládám, že by se mohl rozpadnout jen elektron, či pozitron.

Když se potká kvark současně se dvěma antikvarky, měly by se rozpadnout všechny tři. Stejně tak i při setkání jednoho antikvarku se dvěma kvarky. Tak se mohlo stát, že po velkém třesku zbyly kvarky, které už neměly k sobě žádný antikvark.

Myslím si, že elektrony a pozitrony začaly vznikat až z anihilací kvarků s antikvarky (ty poskytly potřebný materiál), elektrony potom mohly s protony vytvořit neutrony a tím je vyřadit z anihilací s pozitrony. Tak mohl převládnout kladný elektrický pól v celém vesmíru, který mohl pozitrony vyhnat na jeho okraj (povrch?).

Když se potká více protonů, nebo protonů a neutronů, a když se k sobě přiblíží takovou rychlostí, že se jim podaří překonat odpudivou sílu atomových pólů, mohou se propojit volnými elektrickými póly. Při rozpadu (třeba po nárazu jiného jádra) se přednostně rozpojí ty kvarky, které mají propojenu z jednoho pólu jen část povrchových elementů. Myslím, že by ale mohlo dojít i k rozpadu neutronů na elektrony a protony, a nebo protonů na kvark a dvojici kvarků, nebo obou na jakoukoliv možnou kombinaci – dvojice kvarků s elektronem, jeden kvark s elektronem a další kombinace kvarků, a tak dál.

Samotné prvotní částice nic neovlivňují, protože jsou skoro stejně malé, jako jednotlivé elementy. Takže se jich několik vždy přetahuje o jeden stejný element, a tím své účinky navzájem ruší. Ale to samo o sobě by ještě nestačilo, kdyby se na ně mohla vázat volná energie stejně, jako na částice, co tvoří atomy. Pokud ovšem je rozestup pólů na povrchu prvotních částic příliš malý, mohly by si volné elementy při pokusu o navázání se na ně natolik překážet, že by se to mohlo podařit jen několika z nich na každé částici. Těmi by sice ty prvotní částice mohly být ve vzájemném kontaktu, ale jejich malý počet by nestačil na výrazné omezení pohybu volných elementů, vyvolaného rozdíly v tlacích a ostatními vlivy, které se mohou projevit při všech pochodech v našem vesmíru. Ale určitě by to mohlo bránit jejich přímému vzájemnému kontaktu a následné anihilaci – tedy dalšímu velkému třesku.

Velký třesk

Vesmír vznikl údajně velkým výbuchem něčeho s energií celého našeho vesmíru, ale s rozměry, které se blížily nule.

Kdyby se vytvářely další, ještě těžší částice, než je kvark, měly by být s rostoucím množstvím energie stále menší, a nejspíš by i rostlo množství aktivních pólů (nebránil bych se představě, že v každém elementu jich může být nekonečné množství). Teoreticky nejmenší částice, která by pojala energii všech ostatních, by měla téměř stejné rozměry, jako jeden element. Menší povrch a více pólů by mohlo vést k situaci, kdy by za přítomnosti volné energie už nebylo možné, aby se k sobě přitahovaly, protože hned vedle by se jinými póly zároveň odpuzovaly. Navíc pokud se na každou takovou částici může navázat jen několik elementů, po jejich propojení s jinými, vázanými k dalším částicím, by nevyvinuly dostatečný tah k tomu, aby se póly těch částic do sebe vnořily tak, že by je to destabilizovalo. Asi by to vypadalo tak, že by se po úplném přiblížení přitahováním přes nesouhlasné póly navzájem dotkly póly souhlasnými, a tím by přibližování skončilo. Potom by vzájemný kontakt takových částic byl možný jen tehdy, když by nikde v okolí žádná volná energie nebyla. A tehdy by jejich propojení způsobilo i jejich rozpad. A protože cokoliv, co by mělo méně energie, muselo mít i mnohem větší rozměry, vypadal by takový výbuch jako velmi rychle se zvětšující oblak, a to tak dlouho, dokud by se neobjevila první volná energie, která by umožnila oddělení částic a antičástic. Jestli k tomu došlo ještě před vznikem prvních kvarků, potom musely existovat i těžší částice, ale ještě mezi nimi nebylo dost místa, takže nejspíš zcela anihilovaly. Totéž se skoro stalo i s kvarky, ale pokud mohly anihilovat jeden kvark se dvěma antikvarky (nebo obráceně), mohla se ona malá část z nich zachovat, a vytvořit protony a později s elektrony i neutrony.

Přitom se může celý vesmír neustále rozpínat, tedy volná energie a s ní i všechny částice, fotony a tak, ale pokud se vše prodírá přes prvotní částice působením tlaku ve volné energii, potom se nejvzdálenější oblasti našeho vesmíru od sebe vzdalují rychlostí světla (takže není možné už nic rozpohybovat směrem k okraji větší rychlostí, než jakou se pohybuje volná energie), a tak není možné toho okraje dosáhnout.

Obecná teorie relativity

Velmi silné a husté gravitační pole bude mít na své póly navázáno mnoho řetězců volné energie. Energie v řetězcích ve směru, kterým jsou jejich vázané póly směrovány, odpuzuje jinou energii méně, než energie, která je zcela volná. Proto je foton při průletu takovým polem přitlačován směrem proti těmto řetězcům, tedy směrem ke zdroji gravitace. Samozřejmě ten postup přibližování je podobný, jako když se přitahují částice, to znamená, že foton je na ty řetězce natlačen, ty se rozpadnou, tím je tlak z jejich strany obnoven, opět se navážou, tím se jejich tlak opět zmenší a foton je zase o kousek víc přitlačen. Výsledkem je zahnutá dráha fotonu.

Když se v silném gravitačním poli pohybuje atom, projevuje se ta gravitace i na pohybu jeho elektronů, a to tak, že svou přitažlivostí pomáhá odpudivé síle atomového pole, když se elektron pohybuje na přivrácené straně, a když je na odvrácené straně, tak gravitace sice působí proti odpudivé síle atomového pole, ale protože v rozměrech atomu jeho síla směrem k jádru prudce roste, je vliv gravitace slabší, takže se projeví míň, a tím se dráha elektronu protáhne směrem ke zdroji gravitace, a na protáhlejší dráze se pohybuje pomaleji. To znamená, že déle trvá, než obletí jádro. Protože atomy u sebe drží díky těmto (teď už pomalejším) elektronům, všechny akce a reakce mezi nimi musí být pomalejší, i zrychlení třeba reaktivním pohonem bude méně účinné, a všechno se bude chovat tak, jako by se tomu zpomalil čas. A menší účinnost jakéhokoliv způsobu zrychlování potom může být vnímána jako zvýšení hmotnosti. Když se protáhne dráha elektronu, měly by se zvětšit i rozměry atomu a s ním i molekuly, kterých je součástí. Možná bych měl naplno přiznat, že jsem přesvědčen, že čas, stejně jako prostor, je vlastností této energie – tedy že neexistuje časoprostor a hmota s nějakou energií v něm, ale že existuje energie, která tvoří hmotu, fotony a pole, a jejími dalšími vlastnostmi jsou třírozměrný prostor a čas.

Speciální teorie relativity

Přitahování i odpuzování mezi částicemi by měly obstarávat řetězce z volných elementů, které jsou tvořeny okolní (prakticky stojící) energií. Energie se v řetězcích obměňuje. Při velké rychlosti pohybujícího se atomu se energie v těchto řetězcích obměňuje častěji, ale rychlost, s jakou se po rozpadu zase spojí je stále stejná, a proto silou působí v kratších intervalech, než když atom stojí. Takže ve výsledku je síla polí v takovém atomu menší. Když se elektron v pohybujícím se atomu obrací po směru pohybu jádra, je potřeba, aby napřed hodně zpomalil, a potom po obratu zase znovu zrychlil, což vzhledem k menší síle polí trvá déle. Tak se dráhy elektronů protahují proti pohybu atomu, obíhají déle, a všechno ostatní, jako v silném gravitačním poli.

Když je foton v takovém systému vyzářen kolmo na směr pohybu, jeho vyzáření i pohyb obstarává volná energie. Pohyb fotonu se skládá s pohybem atomu, pohybující se pozorovatel pozoruje ohyb světla.

Černá díra

Pokud se v silném gravitačním poli zpomaluje čas, tak vnější pozorovatel nemůže správně chápat, co se v něm děje, když neví, jak moc je ten čas zpomalen.

Četl jsem, že zánik každé hvězdy začíná spotřebováním všeho, co do toho okamžiku sloužilo jako palivo (v první fázi vodík…), po kterém následuje vyhasnutí termonukleární reakce, zchladnutí, po kterém následuje pokles tlaku a gravitační smršťování, které opět zvýší tlak a teplotu, a pak následuje zapálení další termonukleární reakce, a výbuch.

Jestli se tohle děje se všemi zanikajícími hvězdami, proč to je u černých děr jinak?

Když si do toho dosadíme zpomalení času, a když připustíme, že by se z pohledu zvenčí mohl téměř zastavit, potom by pro samotnou černou díru mohlo všechno vypadat stejně, jako pro kteroukoliv jinou zanikající hvězdu v období mezi ukončením gravitačního smršťování a zapálením další termonukleární reakce. Jen to období pro okolí trvá velmi dlouho, protože se čas v černé díře téměř zastavil.

Jak by vlastně to gravitační smršťování vypadalo? Jestli přitažlivost u každého pólu trvá po dobu, kdy jsou spojeny volné elementy v jeho řetězci, a přibližování zase tehdy, kdy se řetězec rozpadá, a pokud hustota pole roste příliš rychle, musí dojít k tomu, že se nakonec mezi přitahujícími se částicemi budou vyskytovat už jen elementy, které jsou součástí momentálně spojeného, nebo rozpadajícího se řetězce. Potom by se nejméně v polovině případů stávalo to, že by se energie v řetězcích přestala obměňovat a znovu by se uvolněné elementy vázaly zpět tam, kde by se uvolnily, a hlavně by se už nemohly tak snadno (a nebo vůbec) rozestupovat, a tím by se smršťování tak jako tak zastavilo. Teď je otázka, jestli by to mohlo dojít až tak daleko, nebo jestli by se tato smršťující se hvězda stihla zahřát tak, že by dalšímu smršťování zabránil nárůst tlaku vlivem teploty. Potom by se snad našel nějaký materiál pro ještě jednu termonukleární reakci, nebo by se vše mohlo změnit na plazmu… Každopádně by po dostatečně dlouhé době mohla každá černá díra vybouchnout.

Potom by ale padla každá teorie o červích děrách.

Jiné vesmíry

Myslím si, že vznik vesmíru Velkým třeskem je možný tam, kde není žádná volná energie, a nemožný tam, kde je volná energie. Těch vesmírů by mohlo být tolik, že by se mohly navzájem dotýkat a odpuzovat se stejně, jako se odpuzují elementy volné energie, ale zároveň by se jejich volná energie mohla při styku promíchávat, a mohlo by docházet i k reakcím částic, které byly vyhnány na okraje vesmírů. Když by k tomu došlo, bylo by tím rozpínání vesmíru zastaveno. Potom by bylo možné nejen dosáhnout jeho okraje, ale i přejít do jiného vesmíru. Jen je otázka, kolik z nich má převahu částic, a kolik antičástic. Přecházení mezi vesmíry by mohlo být velmi obtížné a nebezpečné.

Proč tohle všechno

Od malička kolem mě procházelo množství různých informací, které se mi v paměti samy třídily na dvě pomyslné hromádky: pro mě pochopitelné a srozumitelné informace na straně jedné, a pro mě nesrozumitelné, nepochopitelné a těžko uvěřitelné na straně druhé.

Ta první hromádka se mi nenápadně v podvědomí různě přerovnávala, až pravděpodobně někdy v roce 1998 všechno vyústilo v jednu na první pohled nesmyslnou otázku: „Kolik je ve vesmíru zákonů?“ Napadly mě všechny myslitelné odpovědi; nekonečně mnoho, konečné neznámé množství, jeden, a nula. Zprvu jsem uvažoval o dvou prvních možnostech, ale potom mě napadlo, proč není možné pomocí jednoho zákona porušit jiný a proč se zdá, že všechny zákony platí všude? Že by nad vším bděl jeden nadzákon? Nebo je to jeden zákon, který platí všude, a to, čemu říkáme zákony, jsou jen jeho různé projevy? Ale kdyby platil všude jen jeden zákon, co by se jím řídilo? Nejspíš by to muselo být jen jedno „něco“, co by muselo být všude.

Usoudil jsem, že se zabývám nesmysly, a chtěl jsem to pustit z hlavy. Jenomže potom se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítal, a nebyl jsem na to připraven; neustále se mi vracely další otázky, které se dožadovaly odpovědí a nápady, které vyvolávaly další otázky. Když se můj stav začal nebezpečně podobat šílenství, našel jsem únik v tom, že jsem to všechno sepsal. Tajně jsem doufal, že tak snad už konečně objevím ten omyl, ten důvod, proč to celé musí být nesmysl. Místo toho jsem jen stále a znovu objevoval jen to, že to ničemu neodporuje a naopak to hodně vysvětluje. Ale pospíchal jsem a dost jsem to odbyl. I tak mi to na 17 let pomohlo. Ovšem to, že jsem to odbyl, se mi vrátilo v podobě dalších otázek, a tak jsem to sepsal podruhé. Tentokrát to už skoro mělo hlavu a patu, a tak jsem to zkusil zveřejnit. Ale zase jsem to chtěl mít rychle z krku, takže jsem se i tam dopustil ukvapených a nepromyšlených tvrzení. A tak se mi to vrátilo potřetí. Po dvaceti letech života s touto věcí v hlavě předkládám třetí verzi (i když druhou, nějak publikovanou), které jsem tentokrát snad věnoval dostatečnou pozornost, a vyvaroval se předchozích chyb.

Kdyby i tentokrát měl někdo potřebu mi něco sdělit, tak tohle je můj mail: hlousm1@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.