Společenské „vědy“: opět na rozcestí?

Ambicí tohoto krátkého příspěvku je zamyslet se nad současnou situací, významem a možnými směry vývoje oborů, jež dnes označujeme jako společenské vědy. Důvodem, který mě vedl k vytvoření tohoto textu, byla určitá nervozita a nejasnost, která se v poslední době vyskytovala v diskuzích na téma významu, podstaty a vývoje společenských věd, jichž jsem se v poslední době účastnil. Hlavní problémy, kterými se hodlám zabývat, se týkají požadavku exaktnosti a také významu a smyslu těchto disciplín. Otázky které si kladu jsou tedy zejména: Jsou společenské vědy exaktní? A měly by být exaktní? Pokud ano je možné, aby se exaktními staly? A pokud ne, jaký je vůbec jejich smysl a význam, či proč jsou vlastně důležité?

Hned první otázka je v tomto ohledu klíčová a odpověď na ni není ani jednoduchá ani jednoznačná. Je všeobecně známo, že matkou všech věd, tedy nejen společenských, ale i přírodních, je filosofie. Zároveň však víme, že filosofie a věda se od sebe značně liší, a to až do té míry, že mohou tvořit dva protipóly na určité škále jednotlivých disciplín. Kritériem pro umístění na tuto škálu bude právě středobod první otázky, tedy míra exaktnosti dané disciplíny. Jako ideální typy můžeme popsat vědu, jako takovou disciplínu, která se vyznačuje absolutní exaktností a naopak filosofii, jako tu disciplínu, jež exaktní není vůbec. Jak už to u ideálních typů bývá, v realitě je nikdy nenajdeme, neboť jejich účelem je pouze definovat extrémy, tedy konečné body škály, kterou zkoumáme. Ve skutečnosti se bude každá disciplína vyznačovat určitou větší či menší mírou exaktnosti. Jak se jednotlivé disciplíny začaly vydělovat z filosofie, začaly postupně získávat na exaktnosti a proto, ty vědy, které vznikly dříve, dnes dosahují vyšší míry exaktnosti, než je tomu u věd „mladších“.

Na tomto místě je však potřeba učinit krátkou zastávku a vysvětlit, co v tomto článku míním pojmem exaktnosti a jaké charakteristické rysy jsou dle mého názoru spojeny s vědou na straně jedné a s filosofií na straně druhé. Exaktnost lze materiálně definovat jako schopnost dojít k výroku, který může být za daných podmínek všeobecně považován za platný. Procedurálně ji pak můžeme popsat jako užití standardizovaných nástrojů a metod (vytvoření souboru hypotéz, jejich logické provázání do teorie a její falzifikace za pomocí provádění a vyhodnocování experimentů, popř. statistických důkazů logika) za účelem vytvoření výše uvedených výroků. Schopnost dosahovat určité míry exaktnosti se liší nejen v závislosti na možnostech daných technologickou úrovní (tedy na kvalitě metod a nástrojů, která se může s postupem času zdokonalovat), ale také na povaze objektu zkoumání (jeho komplexnosti, poznatelnosti a také proměnlivosti). Tak nelze očekávat, že schopnost vyřknout platný výrok ohledně relativně jednoduché elementární částice, která navíc bude vykazovat stejné chování nezávisle na čase (s výjimkou extrémních podmínek, které panovaly např. těsně po velkém třesku), bude stejná jako v případě něčeho tak komplexního, hlubokého, duchovního a navíc proměnlivého, jako je člověk nebo společnost. Přestože tedy částicová fyzika není absolutně exaktní, blíží se tomuto bodu nejvíce, jak jen to je možné. Naproti tomu, psychologie či politologie se budou vyznačovat nesrovnatelně nižší mírou exaktnosti, a to i přesto, že ji stále budou mít výrazně vyšší, nežli je tomu například v případě samotné ontologie.

Exaktnost má zároveň svůj protipól, který lze nejlépe popsat jako relativismus. Zatímco ambicí exaktní vědy je vyřknou všeobecně platné výroky, ambicí filosofie založené na maximalizaci relativismu, bude zpochybnění samotné schopnosti a také žádoucnosti vyřknout něco takového, jako je všeobecně platný výrok. Právě v tomto můžeme spatřovat smysl Sókratova „Vím, že nic nevím“ či Descartesova „Pochybuji, tedy jsem.“ Je potřeba uznat, že i tento přístup má své určité nezpochybnitelné kouzlo, a že může být přínosem nejen pro obory filosofičtější, ale rovněž pro obory, jež se vyznačují velkou mírou exaktnosti. Tak i v samotném jádru vědecké metodologie vytvořené K. Popperem můžeme najít požadavek pochybovačnosti, z nějž plyne metoda falzifikace, podle níž se vědec má snažit nikoli o potvrzení, ba naopak o vyvracení svých hypotéz. Zatímco však v exaktních vědách zůstává požadavek pochybování pouze jako jakési metodologické reziduum, v disciplínách filosofických tvoří samotnou podstatu cíl myšlení. Odtud pak, jako příhodnou aplikaci můžeme odvodit Voltairův výrok „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Zde nejde o pouhou podporu svobody projevu, ale o něco podstatnějšího. Jádrem tohoto výroku je zpochybnění vlastních pravd a tedy předpoklad, že veškeré výroky, které já považuji za pravdivé, nemusí být všeobecně platné, a proto je legitimní, aby někdo v této věci zaujal stanoviska jiná či právě opačná. Právě z tohoto relativistického principu tedy nakonec můžeme odvodit takové základní stavební kameny našeho společenského řádu, jakými jsou svoboda myšlení a bádání, svoboda projevu, tolerance a zákaz diskriminace, ale také pokora, sebekritika a tudíž i autonomie a zodpovědnost jednotlivce a mnohé další. Lze tedy dojít k závěru, že exaktnost, přes všechny své výhody, má i některé stinné stránky, mezi něž lze řadit zejména určitou sterilizaci, v jejímž důsledku dochází k likvidaci případných alternativ a tudíž i k apriorní limitaci potenciálu mnohých zajímavých teorií, jež mohou vypadat na první pohled šíleně, ale které by za jiných okolností mohly naše poznání či myšlení mnohým zdokonalit.

Druhý klíčový rozdíl mezi filosofií a vědou leží v podstatě jejich výzkumné otázky. Zatímco exaktní věda se ptá „Jak?“ a snaží se tedy především popisovat, filosofické disciplíny se zaobírají otázkou proč a snaží se tedy realitu pochopit a nikoli jen popsat. Zatímco exaktní věda se spokojí s popsáním toho, jak se např. určitá částice chová při daných podmínkách, filosofické disciplíny chtějí jít dále. Jejich cílem je v např. v tomto případě pochopit, proč se tak chová a jaký má toto chování smysl. Zatímco v případě částice se zdá být tato otázka zbytečná až směšně, v případě člověka či společnosti, se jeví být spíše nezbytná.

To nás přivádí k druhé zmíněné otázce. Pokud tedy předpokládáme, že společenské vědy, jsou blíže filosofii nežli vědy přírodní a vykazují tedy menší míru exaktnosti, ale naopak větší míru relativismu, je legitimní hodnotit je jako méně dokonalé a snažit se tedy o to, aby míra jejich exaktnosti rostla na úkor míry relativismu (pochyb, diskusí, tolerance k alternativám)? K zodpovězení této otázky je potřeba připomenout si strukturu poznatků, která se u jednotlivých disciplín různí. Zatímco poznatky přírodních věd jsou z převážné většiny tvořeny výroky, všeobecně přijímanými za platné a místo pro filosofickou argumentaci, kladení nepříjemných otázek typu „proč?“ a nabízení alternativ k již přijatým poznatkům, je minimální, společenské vědy obsahují výroky všeobecně přijímané za platné v podstatně menší míře, a naopak poměr alternativních pohledů, názorů, poznatků a nepříjemných otázek typu „Proč?“ je zde podstatně vyšší. Důvodem je rozdílná složitost a stabilita předmětu zkoumání, tedy rozdílná složitost a počet podmínek, za nichž lze uznat výrok za všeobecně platný. Přírodní vědy jsou navíc schopny převážnou většinu svých podmínek cíleně měnit, aby tak ověřily správnost jejich vlivu na své hypotézy, možnost měnit podmínky ve společenských vědách je naproti tomu výrazně limitována nejen etickými limity, ale také podstatou zkoumaného předmětu, který tkví v člověku a společnosti.

Počet relevantních faktorů, které ovlivňují např. pohyb určité částice v prostoru, je poměrně nízký a navíc lze tyto faktory do velké míry dle potřeby modifikovat. Výrok, všeobecně uznávaný za platný, ohledně chování určité částice při působení té či oné síly tak nebude těžké vyřknout. Naopak počet relevantních faktorů týkajících se například chování člověka v případě, že na něj působí určitý strach, je podstatně vyšší. Zahrnují nejen kompletní popis situace, za které strach působil, ale také kompletní popis člověka (jeho minulosti, vývoje, osobnosti apod.) na kterého je strachem působeno. Mnohé z těchto podmínek nejen že nejsme schopni měnit, ale ani poznat a zahrnout do našeho zkoumání. Proto výrok, který bude všeobecně považován za platný, bude mít spíše alternativní formulaci (např. takový člověk buď ztuhne na místě, nebo uteče, nebo se projeví agresivně, anebo bude reagovat úplně jiným způsobem). S využitím statistiky pak budeme schopni přiřadit určité pravděpodobnosti k jednotlivým typům reakcí. Nikdy však nebudeme schopni predikovat, jak se který člověk skutečně v dané situaci zachová. Navíc, i kdybychom takovéto predikce schopni byli, nelze říci, ža bude tento výrok platit navždy a všude, neboť mentalita člověka se může s nepředvídatelnými zvraty v naší společnosti měnit. Tak člověk z počátku středověku bude za stejných vnějších podmínek reagovat na strach jiným způsobem, než člověk v době internetu. Jeden se může například začít modlit, druhý, zvyklý z počítačových her, přirozeně zvolí spíše agresivní reakci. Míra exaktnosti v psychologii tedy bude nutně nižší, naopak se však otevře větší prostor pro diskusi, alternativy a zpochybňování. Míra relativismu tedy přirozeně poroste. Pokud bychom takto analyzovali exaktnost a relativismus sociologie či politologie, nadále bychom se na pomyslné škále vzdalovali od vědy a přibližovali k filosofii.

Tímto bylo mimoděk odpovězeno na třetí otázku. I kdybychom uznali růst exaktnosti společenských věd jako žádoucí směr jejich vývoje, nebyl by takový vývoj možný, neboť bychom nutně narazily na limity dané nekonečnou složitostí a proměnlivostí člověka a společnosti. Nyní je ještě potřebné se vrátit k otázce druhé. Při odpovědi na ni je potřeba se zaměřit především na to, co od společenských věd očekáváme, v čem spatřujeme jejich smysl. K tomu je potřeba uvést jeden příklad. V politologii došlo v průběhu 20. století k zakomponování kvantitativních metod do výzkumu. V důsledku toho došlo v této vědě k něčemu, co lze nejlépe popsat, jako statistickou onanii. Na konci tohoto století jsme měli grafy, tabulky, údaje o korelacích snad na vše myslitelné. Údaje to jsou jistě cenné, avšak jejich propojování a zejména jejich vysvětlení a pochopení začalo váznout. Neuvědomili jsme si, že statistický důkazem je vlastně důkazem jen tak napůl, a možná ani to ne. Nikdy nemůže nahradit logicky propracovanou, rozumnou teorii. Důkaz bez teorie, informace bez její interpretace či vysvětlení, to je bezvýznamné. Chtěli jsme poznat člověka, společnost a politiku (tedy sebe sama) a na místo toho jsme se barbarsky zredukovali na soubor nepodstatných informací a statistik. Snažili jsme se inspirovat přírodními vědami, ale zapomněli jsme, že nezkoumáme atom, ale člověka. Při honbě za chimérou exaktnosti jsme možná ztratili sami sebe, smysl a krásu naší práce. Jinými slovy, při honbě za platnými výroky a tedy odpověďmi na otázku „Jak?“ jsme zapomněli na pochopení, na to ptát se „Proč?“.

A nyní, je takovýto vývoj nutně žádoucí? Chceme člověka a jeho společnost skutečně redukovat na částici, analyzovat jej pomocí detektorů a spokojit se s popisem toho, jak se za daných podmínek chová? Není vhodnějším přístupem snaha chápat a rozumět při respektu k lidské důstojnosti, i kdyby to znamenalo rezignaci na možnost zodpovědět mnohé z otázek typu „Jak?“? Zkoumání člověka a společnosti nebude nikdy hodnotově neutrální. Spíše než pravdivý vs. nepravdivý či platný vs. neplatný, budeme v případě zkoumání člověka používat dobrý vs. špatný, spravedlivý vs. nespravedlivý, žádoucí vs. nežádoucí. Popis, který provádíme, odpovědi na otázku „Jak?“, které poskytujeme, jsou jen nutnou podmínkou pro druhý a podstatnější krok, kterým je právě pochopení, vysvětlení a zhodnocení. Na tomto poli není ostudou říci, že nevíme, co je pravda, ostudou by naopak bylo alibisticky a arogantně tvrdit, že to víme, či že to někdy vědět budeme. Pravda je zde nepoznatelná již jen proto, že je proměnlivá. Vrcholem společenských věd je tedy uvědomění si té jediné absolutní pravdy, na které všechny tyto obory stojí – víme, že nic nevíme a ani vědět nemůžeme, jsme si toho vědomi, přiznáváme to, žijeme s tím a jsme na to hrdí. Vše je zpochybnitelné, ke všemu existují alternativní vysvětlení, každý má právo se vyjádřit a my všichni bychom jej měli vyslechnout a zamyslet se nad logikou toho, co tvrdí. Ve vší složitosti našeho bádání je totiž nakonec logika tím jediným kritériem, dle něhož můžeme hodnotit. Dopomoci nám pak může již jen historická zkušenost, která však podléhá mnohým zkreslením.

Našim cílem tedy není jednou provždy určit, co je pravda. Veškeré pokusy o vědeckost co se zkoumání člověka a společnosti týče, tvrdě ztroskotaly. Vědecký marxismus je toho dokonalým příkladem. Nikdo z nás nemá pravdu a zároveň ji můžeme mít někdy alespoň částečně všichni. Co je tedy našim cílem? Neustálá a permanentní reflexe, kterou člověku a společnosti poskytujeme. Reagujeme na vše, co se v rámci lidstva udá, na každou změnu, na každý nový objev, na každou krizi. O těchto problémech diskutujeme, různými způsoby je interpretujeme a doporučujeme mnohá řešení. Takto neustále aktivně udržujeme naši civilizaci na pozoru před ní samotnou, snažíme se zajistit, aby nezačala stagnovat, degenerovat či se rozpadat. Využíváme k tomu nejen nezávazných vědeckých doporučení, ale i závazných právních norem a politické moci, kterou se snažíme ovlivňovat. Nejsme mimo dění, nejsme absolutní a nezúčastnění pozorovatelé, nejsme vědci. Jsme lidé, kteří žijí mezi tím, co zkoumají a jsou toho součástí, jinak to ani nejde. Nikdy neodhalíme pravdu, ani bychom neměli chtít, protože by to byla ztráta času, neboť pravda se mění. Našim sílem je pozorovat, chápat, hodnotit a ovlivňovat. Jsme alespoň z části filosofové a měli bychom být.

Konečně poslední otázka, kterou jsem si v tomto příspěvku položil, je předpokládanou kritickou reakcí, kterou bychom poté, co bylo napsáno výše, nejspíše mohli zaznamenat z úst masové veřejnosti i přírodních vědců. K čemu tedy vlastně jsme? Na co jsou společenské vědy dobré, když pravdu o člověku odhalit nemohou a ani vlastně nechtějí? Proč bychom se měli o výsledky jejich práce zajímat a proč bychom je vlastně měli za ty zbytečné debaty, které neustále vedou, platit a uznávat?

Na tyto otázky již částečně bylo odpovězeno výše. Nejsme absolutním pozorovatelem, ale spíše autokorektivem, zabudovaným ve společnosti. Snažíme se poznat a popsat, stejně jako přírodní vědci. Tím ale naše práce nekončí, neboť my se navíc snažíme i pochopit, zhodnotit a zpětně ovlivnit. K tomu abychom naši práci odváděli dobře a aby naše práce vůbec měla nějaký smysl, potřebujeme prosadit tři základní hodnoty, hodnoty, které by měli být společné všem lidem, neboť právě tyto hodnoty ve své podstatě dělají lidi lidmi. První z nich je svoboda, jako nutná podmínka, která lidem vůbec umožňuje fungovat, existovat, myslet, tvořit, projevovat se, jednat, zkoumat, bádat, chápat, stručně řečeno být lidmi.

Druhou hodnotou je vývoj. Ten je důsledkem svobody. Svoboda totiž zajišťuje autonomii vůle a také jedinečnost každého člověka. Srážkou těchto jedinečných bytostí, a jenom jí, pak může docházet k vzájemnému ovlivňování a inspirování, které nesvém důsledku vede k neustálému vývoji člověka i naší společnosti se všemi jejími aspekty (včetně například technického a vědeckého pokroku, ale také včetně kultury, umění, politického systému, ekonomiky a mnohých dalších). Právě neustálý vývoj dává našemu životu smysl. Urputně pracujeme proto, aby se naše děti mohly mít lépe, a ty budou opět pracovat pro jejich děti. Výsledky tohoto civilizačního vývoje můžeme pozorovat prakticky všude kolem nás zejména, když se budeme srovnávat s minulostí. To ovšem neznamená, že určité aspekty společnosti mohou stagnovat či degenerovat a s sebou nemohou strhávat aspekty další, jako domeček z karet. Existenci slepých uliček a dob temna zde nikdo nechce popírat. Nikdo zde totiž netvrdí, že vývoj je nutná objektivní realita, to bychom se již snažili o platný výrok, který však nemůžeme nikdy vyřknout. Vývoj se zde pouze hodnota a my zde argumentujeme ve prospěch toho, že je žádoucí hodnotou, neboť vidina vývoje může fungovat jako sebenaplňující se proroctví.

Třetí a poslední hodnotou je pak morálka, která je nutným korektivem nejen v každém z nás, ale i v celospolečenském kontextu, právě ona umožňuje usměrňovat naše chování, právě ona reguluje vývoj takovým způsob, aby nebyl sebezničující, tedy zejména, aby nevedl k odstranění svobody či morálky. Morálka opět nemusí být všudypřítomný objektivní jev, je to opět pouze hodnota a mi opět neříkáme nic jiného, než to, že je dle našeho názoru žádoucí a nezbytná.

Tedy, na základním předpokladu nemožnosti zjistit pravdu a se shodou na třech klíčových hodnotách lidství stavíme celé naše zkoumání. Lze nejspíše tvrdit, že jeho největším smyslem je neustále a za všech okolností prosazovat právě tento základní předpoklad a tři zmíněné hodnoty. Nejde totiž jen o korektiv náš, ale o korektiv člověka obecně. Problémem však je, že lidé mají neustálou tendenci na něj zapomínat. To bychom neměli dovolit ani sobě samým ani ostatním. Jakýkoli názor, výrok, jakoukoli alternativu, jakýkoli poznatek je vždy nejprve nutné vystavit tomuto korektivu a sledovat, zdali obstojí. Právě to je smyslem našeho zkoumání. Musíme popsat a pochopit natolik dobře, abychom mohli hodnotit dle těchto klíčových hodnot a říci, co je lepší a proč. Je žádoucí, aby se naše názory lišily, aby každý preferoval něco jiného. Právě to totiž umožní budoucím generacím zpětné hodnocení našich myšlenek a poučení se z našich chyb.

Jsme tedy hlídací psi vývoje a zároveň jeho komentátoři. Vývoj, který střežíme, je multidimenzionální. Není dlouhodobě udržitelné vyvíjet pouze určité aspekty lidské společnosti a ostatní nechat zakrnět. Vývoj musí probíhat na všech myslitelných rovinách, které jsou z důvodu komplexnosti lidského a společenského života všechny vzájemně konstitutivní. Nikdy nevíme, jakým směrem je obrácena kauzalita. Zdali například vývoj umění pomohl osmělit lidského ducha k větší svobodomyslnosti, jež následně způsobila vývoj na rovině politické nebo technologické, nebo naopak, zdali vývoj technický umožnil vytvořit ničivé zbraně, které si následně vyžádaly adekvátní vývoj na poli etickém a na poli mezinárodních vztahů, to nikdy není jisté. Proto lze předpokládat, že všechny roviny života společnosti jsou nezbytné a stejně důležité a všechny zaslouží stejnou míru zkoumání a zdokonalování. Pro nás nemá smysl se hádat, zdali je důležitější fyzika nebo politologie, malířství či medicína. Všechno je natolik provázáno, že jedno bez druhého stejně nemůže dlouhodobě existovat.

Řekli jsme, že jednotlivé společenské vědy zkoumají různé aspekty člověka a společnosti. To nás staví do určité schizofrenní role. Na jedné straně máme primární předmět zkoumání (např. ekonomiku, politiku, člověka, jeho mysl atd.) stejně jako mají přírodní vědy předměty své. Zároveň však jaksi navíc nám přibyl úkol určité supervize či koordinace. Tím, že zkoumáme nás samé, tedy člověka a lidstvo jsme chtě nechtě museli převzít odpovědnost za fungování lidstva a všech aspektů jeho činnosti, z nichž jednou jsou bezesporu věda a výzkum. Tak, přestože nevíme nic o přírodních vědách, musíme se zabývat i jimi. Nikoli v tom smyslu, že bychom zkoumali jejich předmět zkoumání (tedy přírodu a její jednotlivé aspekty), ale v tom smyslu, že součástí našeho předmětu zkoumání jsou přírodní vědy jako takové, jejich smysl, činnost, vývoj, financování, regulace, organizace apod. I zde je naším úkolem prosadit ve společnosti tři zmíněné hodnoty. Ve vztahu k přírodním vědám se tedy musíme zasadit o svobodu jejich bádání, o maximalizaci jejich vývoje a také o zajištění morálních korektivů vědecké činnosti. I zde musíme popisovat, chápat a nakonec hodnotit a doporučovat optimální řešení či právní úpravu. To nás samozřejmě neopravňuje zasahovat do autonomie vědeckého bádání, tu naopak musíme chránit. Nečiní nás to ani nadřazenými, ale pouze nepostradatelnými. Kdybychom nedokázali zajistit prosazení tří zmíněných hodnot, kdybychom v našem snažení selhaly, mělo by to devastační důsledky na všech rovinách společenského života, včetně vědy. Opět zde můžeme poukázat na příklady, které nám poskytuje historie. Nejkřiklavějším zde asi bude křesťanský středověk, kde dogmata převládla nad logikou, a společenský řád zlikvidoval svobodu vědeckého bádání. Vývoj začal stagnovat, a to na všech společenských rovinách. Ne nadarmo označujeme toto období jako temný středověk.

K čemu jsme tedy dobří? Jsme vizionáři, nabízíme alternativy a poskytujeme zpětnou vazbu. Naše, třebaže na první pohled hloupé výroky mají společenský dopad, projevují se jako sebenaplňující se proroctví. Tím pomáháme společnosti, aby sama sebe ve všech svých proměnách neustále znovu poznávala a regulovala se. Jelikož jsme si vědomi toho, že nikdy nebudeme mít úplnou pravdu, dochází v důsledku naší aktivity k rozvoji a rozšiřování kritického myšlení, ke zpochybňování, k diskuzi k tomu, co bylo v úvodu označeno jako relativismus. Pouze ten je schopen usměrnit společnost tak, aby pochopila a docenila význam hodnot svobody, vývoje a etiky. My umožňujeme lidstvu, aby získalo a udrželo si moc nad sebou samým, aby poznalo problémy na cestě svého sebezdokonalování a předešlo jim či se jim vyhnulo. Nejsme úplní vědci, ani nemůžeme být. Jsme ovlivněni filosofií víc než kdokoli jiný. Nemyslíme si, že je to špatně, ba naopak jsme na to hrdí. Tuto cestu jsme si vybrali a věříme, že je nesmírně důležitá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.