Sedm ran pro školství – Část II.

Poznámka redakce:

Sedm ran pro školství je analýza českého školství, která byla kvůli délky rozdělena na dvě části. Obě části naleznete na našem webu: Sedm ran pro školství – Část I. a Sedm ran pro školství – Část II.

4) Každý chce něco jiného

Svoboda volby se stala jednou z nejvyšších hodnot. Každý má právo na svůj hodnotový rámec, každý chce něco jiného. Je jasné, že jedna škola nemůže vyhovět všem.

Každý chce něco jiného

Individuálnost – „být svůj“ – se stalo vysoce žádanou hodnotou. Patří to k postmoderní společnosti stejně jako pojmy: pluralita životních stylů, skepse vůči tradičním pojmům, nutnost pojímat svět v jeho mnohoznačnosti, rovnoprávnost odlišných pohledů a hodnot, občanská společnost a multikulturalita, relativnost pravdy, různost hodnotových rámců. Jednotící hodnotový rámec náboženství je dávno pryč. Absence společnost sjednocujících hodnot a ideologií a hodnotových rámců se postupně promítá do dalších a dalších oblastí života včetně vzdělávání a školství.

Představy rodičů o tom, pro jaký život se mají děti ve školách vzdělávat, se liší. Jen pár příkladů: Velká skupina rodičů a dětí za klíčovou hodnotu pokládá peníze (viz díl 5. Vláda peněz). Takoví rodiče a děti jsou na jedné straně připraveni plnit úkoly školy, ale na druhé straně špatně nesou jakékoliv neúspěchy dětí (orientace na výkon). Současně se ovšem takoví rodiče jen málo ohlížejí na to, zda jsou děti spokojené a co je baví. Jiní naopak pokládají pohodu dítěte za velmi důležitou. Výchovu svých dětí nesměřují ke kariérnímu úspěchu a vydělávání peněz. Další skupinu tvoří rodiče, kteří nejsou ochotni akceptovat standardní systém vzdělávání tak, jak je nabízejí současné většinové školy. Nechtějí, aby jejich děti byly již na úrovni mateřské školy zařazeny do systému, ve kterém je takový důraz kladen na poslušnost a kázeň. Někteří rodiče směřují své děti spíše k mimoškolním aktivitám, nezajímá je tolik prospěch ve škole, ale na kroužky a mimoškolní zájmové činnosti. Učitelé si nejčastěji stěžují na děti, pro jejichž rodiče je dítě centrem jejich života. Takoví rodiče si někdy ani nevšimnou, že ne oni vychovávají dítě, ale právě ono rozhoduje o tom, co, kdy, kde a jak budou dělat. Dítěti je dovoleno vše – a to doslova.

To jsou ovšem jen rozdíly mezi rodiči. Na další, ještě hlubší rozdíly narazíme, když s názory rodičů začneme konfrontovat představy zaměstnavatelů. A rozdíly jsou pochopitelně i mezi zaměstnavateli. Někteří vidí rychlost přicházejících změn a uvažují o přenositelných univerzálních kompetencích (komunikace, týmová spolupráce, řešení problémů, kritické myšlení, flexibilita, cizí jazyky apod.), jiní by nejraději ty nejschopnější děti co nejdříve poslali do učení a pak ke svým vlastním (!) strojům. A nakonec zde máme i zájem celé společnosti na vzdělanosti budoucích generací, ten ovšem do české debaty prakticky nevstupuje (jinde ovšem ano). Není zde nikdo, kdo by zájmy společnosti formuloval.

Důsledky

Malá, i když rostoucí část rodičů vyřeší svůj problém tím, že najdou pro své dítě školu s vyhraněným, často alternativním programem, který jim vyhovuje. Ve většině škol a tříd se ale scházejí děti, jejichž rodiče nebo ony samy mají rozdílné hodnotové rámce, rozdílné představy o své budoucnosti, a proto i rozdílná očekávaní, co jim škola má přinést. Je jasné, že jedna škola nemůže vyhovět všem. Logicky roste nespokojenost rodičů i dětí. A roste i nespokojenost učitelů, jak mohou vyhovět různým zcela odlišným očekávání rodičů a dětí namíchaných v jedné třídě? Spokojeni nejsou ani zaměstnavatelé.

Dílčím důsledkem je, že značná část učitelů prakticky, a z velké části i vědomě, rezignovala na výchovu dětí ve škole. Představa první, zřejmě největší skupiny rodičů, že cílem života je hodně vydělávat, nezapadá od hodnotového rámce většiny učitelů. Učitelé nechtějí, dokonce nemohou vychovávat děti v souladu s představou takových rodičů, protože by to bylo v rozporu s jejich vlastním přesvědčením, ale zdráhají se také vychovávat je v rozporu nebo dokonce proti výchově v rodině. A tak se raději výchově vyhýbají.

Systémově vážnější problém ovšem spočívá v tom, že za těchto okolností je obtížné stanovit obecné cíle vzdělávání, a nemáme-li je, jsou opatření ve školství zcela chaotická. Rozhodnutí se řídí okamžitými nápady, podléhají zájmovým a lobbistickým tlakům, vznikají náhodně, a když už za nimi stojí nějaký hlubší záměr, tak s horizontem jen několik let. A to je ve školství málo. Pěkně současnou situaci na blogu popsal kolega Zdeněk Bělecký, Čtvrtek 6. Červen 2013:

Chceme mít co nejvíc středoškoláků, ale sníme o návratu prvorepublikové gymnaziální úrovně maturity. Vytvořili jsme vysoce selektivní systém, a jak na běžícím pásu povolujeme vznik elitářských škol, zároveň bychom chtěli inkluzi. Máme velmi liberální právní prostředí a současně bychom chtěli kázeň a pořádek. Dáváme do školství minimum peněz, ale chtěli bychom skvělé výsledky. Prohlásíme za cíl rozvoj osobnosti a kompetence, ale vzápětí vytváříme standardy znalostí. Vyhlásíme kurikulární reformu a dvoustupňové vzdělávací programy, ale jedním dechem požadujeme jednotné osnovy. Chceme mít motivované a respektované učitele, ale nejsme schopni je ochránit ani před rodiči, kteří je přijdou zfackovat. Chceme vyučovat druhý cizí jazyk, finanční gramotnost a průřezová témata, ale vytvoříme zákon, podle kterého nikdo není kvalifikovaný pro výuku ničeho. Stvořili jsme chytrou horákyni a naše školství plní zadání „přines to, nevím co“. 

Řešením by jistě bylo stanovit společné obecné cíle vzdělávání, a těmi se pak řídit. (Vládou schválená Vize 2020 ničím takovým není, stanovení cílů vzdělávání se důsledně vyhýbá, a to nemluvím o tom, že MŠMT se jí hned od počátku neřídí). Ministerstvu školství uložil školský zákon už v roce 2004, že má připravit Národní program vzdělávání, který by takové společné obecné cíle formuloval. Uplynulo devět let a stále ho nemáme. Ba co víc, ani se na něm nepracuje. Nikomu se do tohoto hořkého jablka nechce kousnout, či snad do vosího hnízda píchnout. Okamžitě by se totiž ukázalo to, s čím jsme začali: představy o tom, pro jaký život se mají děti ve školách vzdělávat, se rozešly, a najít dnes pro všechny přijatelný konsenzus se zdá nemožné. Řešením by jistě bylo stanovit společné obecné cíle vzdělávání opravdu maličké, minimální, oproti dnešku výrazně, ale opravdu výrazně redukované, ale pak také pro všechny přijatelné, a nechat školství, aby se nad tím rozrůznilo podle potřeb a očekávání rodičů i různých částí společnosti. Pro takové řešení ovšem ještě nenazrál čas. Široká veřejnost a s ní samozřejmě i politici, většina učitelů, rodičů, ba i mnoho dětí bohužel stále žije v představě jakési jednotné, pro všechny skoro stejné školy s podobnými či dokonce jednotnými a měřitelnými výstupu a jednotnými cíli. Mnozí si neuvědomují, že druzí mají jiné cíle, a další jsou zase připraveni svoji představu o cílech vnucovat ostatním.

A tak společné obecné cíle vzdělávání nemáme, neumíme je vytvořit, ale zoufale nám chybí.

5) Vláda peněz

„Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš.“ A co vzdělání?

Peníze se staly cílem, měřítkem úspěchu i smyslem života. Staly se i státní a celoevropskou ideologií. Slova jako konkurenceschopnost, prosperita, úspěch, rozvoj, inovace, pokrok vlastně neznamenají nic jiného než „více peněz“. Růst HDP se stal hlavním cílem veškeré politiky, nejen naší, ale i politiky EU. Podíváme-li se do programů politických stran, zjistíme, že i tam hrají peníze hlavní roli (výjimkou jsou Zelení a Piráti). Uvažování mnohých vystihl Michal Horáček v textu písničky zpívané Richardem Müllerem: „Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš.“

Zejména posledních dvacet let peníze pronikají do dalších a dalších dříve nevídaných oblastí. Podrobně to v knize Co si za peníze (ne)koupíte popisuje Micheal J. Sandel, mluví o tržním triumfalismu. Pronikají do sportovních fandovství, do kultury, do rozhodování o tom, zda mít či nemít děti, do dobročinnosti, překrývají i etiku a morálku. A v těchto oblastech devastují samotnou podstatu věci a redukují ji na peníze.

Co znamená devastace hodnoty, pěkně ukazuje následující pokus: V Izraeli jeden den v roce vycházejí žáci středních škol vybírat peníze na dobročinné účely. Výzkumníci je rozdělili do tří skupin. První vybírala normálně, druhá dostala odměnu ve výši 1 % z vybrané částky a třetí ve výši 10 %, vybraná částka se ovšem o odměnu žákům nekrátila, platili ji výzkumníci. Kdo vybral nejvíce? Žáci, kteří nedostali nic! Vnímali jednoduše svůj úkol jako dobrý skutek a snažili se nejvíce. A to nepřekonala ani 10% natož 1% odměna. Za dobré skutky se prostě neplatí a peníze mohou naši schopnost a potřebu konat dobré skutky devastovat.

Podobně fandové ztrácejí zájem o svůj klub, když je sportoviště pojmenováno po velké firmě, pojištění proti pokutám zcela mění smysl pokut, za 13 eur si lze koupit právo vypustit do vzduchu tunu CO2, i přední americké univerzity přijímají přednostně méně nadané studenty z hodně bohatých rodin, některé školy v USA platí dětem, za to, že přečtou knihu atd. atd. (viz pěkné video).

Peníze z veřejného prostoru postupně vytlačily debatu o morálních normách a etice, debatu o tom, co to je dobrý život. Když se o takových otázkách nevede veřejná debata, „pouze to znamená, že trhy rozhodnou za nás.“ (Micheal J. Sandel). Když ale nevíme, co je dobrý život, nemůže na něj konzistentně připravovat – vzdělávat a vychovávat. I zde už trhy rozhodují za nás, i když jsme si toho možná nevšimli.

Důsledky

V ČR dobře známá kniha K. P. Liessmanna Teorie nevzdělanosti se vlastně zabývá tím, jaké důsledky pro školství má tržní triumfalismus. Konstatuje: Pokud vědění představuje už jen aplikaci informací pro podnikání zcela poplatné praxi, je definováno podnikatelským cílem, nikoliv kritériem pravdivosti. Vzdělání přestává být hodnotou samo o sobě, stává se pouhou investicí, jejíž přínos se vyjadřuje penězi.

Nepochybným důsledkem tržního triumfalismu je i zvětšování skupiny rodičů, žáků i studentů, kteří vzdělání pokládají pouze za prostředek k vydělávání peněz. Mnohdy se pak ukazuje, že jim vlastně nejde o vzdělání, ale pouze o titul, papír, certifikát, který umožňuje získat lépe placenou práci. Od školství se tak stále méně očekává vzdělávání.

Reklama přesvědčuje zákazníky, že je dobré být krásný, mladý a bohatý. To zajišťuje koloběh tržního triumfalismu, trvalou vládu konzumu a peněz. Situace ve vzdělávání by se nepochybně změnila, kdyby velké nadnárodní firmy přišly s tím, že je dobré být moudrý a vzdělaný. To však u většiny z nich čekat nelze, jejich obrat to stěží zvýší.

Někdy je dokonce tržní triumfalismus méně viditelným, ale přesto hlavní cílem opatření ve školství. Celý rozvinutý svět podporuje vzdělávání v oblastech STEM (science, technology, engineering, and mathematics), USA, EU, i u nás budeme mít 2015 rok technického vzdělávání (dohoda MŠMT s kým? no přece s podnikateli). I když tu a tam narazíme i na jiné důvody, to hlavní je, že právě tyto oblasti znamená STEM více inovací, více nových výrobků, větší konkurenceschopnost, další rozvoj, větší prodeje, vyšší export, lepší obchodní bilanci, vyšší HDP. A tedy více peněz. Přitom, podíváme-li se kolem sebe, problémy, které na nás skutečně doléhají, jsou jen výjimečně technického rázu, jen málokdo skutečně potřebuje rychlejší auto, nový model smartphonu či výkonnější počítač. Mnohem více nás trápí vztahy mezi lidmi, rozdělování bohatství, korupce, politická nestabilita, partnerské či mezigenerační vztahy, problémy školství a vzdělávání, problémy ekonomiky. Jsou to ale trhy, kdo v době tržního triumfalismu určuje cíle vzdělávání. Podrobněji jsem o tom psal zde .

V USA rychle roste síť soukromých charterových škol RocketShip. Zjednodušeně řečeno její obchodní (ziskový) model je založen na tom, že část práce učitelů je nahrazena sofistikovaným vzdělávacím softwarem a část levnějšími asistenty. Hlavní přínos pak spočívá v tom, že stejného či dokonce lepšího vzdělávacího výsledku (v USA měřeno standardizovanými testy) tyto školy dosáhnou za méně peněz. Podobných pokusů je víc. Žádný z nich zatím nedominuje nad obvyklými školami, ale auta také nějakou dobu existovala spolu s koňmi – dokud nepřišel Henry Ford. Když uvážíme, že celosvětově má školství větší obrat než všechny farmaceutické, kosmetické firmy a výrobci aut dohromady, zdá se, že motivace pro tržní triumfalismus není malá. Výsledkem pak klidně může být, že vzdělávání ovládnou jedna dvě velké nadnárodní vzdělávací (ale hlavně především softwarové) firmy, prostě proto, že dokážou levněji naplnit jednoduše definované cíle vzdělávání. A vlády po tom sáhnou, protože ušetří. Argumenty, že bez kontaktu s živým učitelem to nejde, půjdou stranou. Může se nám to nelíbit, ale kdyby to opravdu nastalo, budeme s tím moci dělat asi tolik, jako můžeme něco dělat s Wordem, když se nám nelíbí jeho ovládání.

Možná se tak nakonec té reklamy na vzdělávání dočkáme. Když ale o cílech vzdělávání nepovedeme veřejnou debatu, nebudeme o nich přemýšlet, trhy resp. softwarové firmy rozhodnout za nás, co přesně bude taková reklama propagovat.

6) Všeobecný blahobyt

Technický a technologický pokrok, všeobecný blahobyt zcela změnily i motivace pro vzdělávání. Dříve to byla hrozba bídy, či „výtah“ k vyššímu společenskému postavení, k lepší práci. V rozvinutých zemích ale spíše postupně přestává být jasné, zda vzdělávání je ještě vůbec hlavně přípravou pro práci.

V rozvinutých zemích už problém chudých není hlad, ale obezita. I většina lidí na sociálních dávkách má doma televizi, ledničku, splachovací záchod a z kohoutku jim teče teplá voda. Podle definice chudoby, jsou všichni tihle lidé chudý. Karel IV. Ale nic z toho neměl.

Současně ubývá práce. Reálně hrozí automatizace, robotizace, komputerizace dalších a dalších prací. Práce pro většinu lidí dost možná prostě nebude. Píše o tom nositel Nobelovy ceny Paul Krugman. Mj. konstatuje, že, vzdělání již není odpovědí na rostoucí nerovnosti, pokud vůbec někdy bylo. A navrhuje ještě větší přerozdělování, směřuje k podobným řešením jako návrh, aby každý občan dostával po celý život pevný, takzvaný Základní nepodmíněný příjem, který by mu zajistil sice nebohatý, ale důstojný život, a to bez ohledu na to, zda pracuje nebo ne. Za práci by měl peníze navíc. Ve Švýcarsku např. by takový „plat“ měl činit 2500 SFR a Švýcaři už nasbírali 100 000 podpisů nutných pro vypsání referenda nad tímto návrhem.

Technický a technologický pokrok, všeobecný blahobyt, rozšiřování občanských práv a sociální systémy změnily svět a změnily i motivaci k práci a dokonce i motivaci k tomu mít děti.

Důsledky

V takovém světě se také zcela mění motivace pro vzdělávání. Dříve to byla, a v řadě rozvíjejících se zemí stále je, hrozba bídy, či „výtah“ k vyššímu společenskému postavení, k lepší práci, cesta od manuální dřiny do tepla kanceláře, z vesnice do města. Odtud např. pochází pro nás fascinující studijní úsilí žáků třeba v Číně. V rozvinutých zemích ale spíše postupně přestává být jasné, zda vzdělávání je vůbec přípravou pro práci.

Po měsíci návštěvy školy, koncem září, přišel žák jedné průmyslovky za ředitelem a vracel mu učebnice, že už nebude do školy chodit. „A proč? Vždyť studuješ docela dobře.“ „Rodiče jsou nezaměstnaní, a když jdu ráno do školy, tak ještě spí a já je vždycky vzbudím.“ S tím můžeme srovnat příběh studenta čínské střední školy, jak je popsán v dokumentárním filmu I Wanna Be Boss. Připravuje se na přijímací zkoušky, které rozhodnou o budoucnosti jeho, ale vlastně i celé jeho rodiny. Ze svého prvního platu chce svým starým rodičům koupit nový nábytek. Představa, že i v rozvinutých zemích můžeme nějak zařídit stejně silnou motivaci studentů ke studiu, je zjevně mylná.

Samozřejmě, že pro ty, co pokládají vydělávání peněz za smysl života, je vzdělání, resp. titul stále jeden z nástrojů. Na druhé straně je zde zvětšující se skupina rodin, které docela dobře žijí ze sociálních dávek. V takovém prostředí vychované děti často už ani nepočítají s tím, že budou pracovat. A že by je škola mohla připravovat na nezaměstnanost, trávení volného času či nabízet cesty k seberealizaci ve světě, kde práce nebude dost, o tom neuvažují ani oni, ani jiní, a hlavně tak vůbec neuvažuje škola.

Česká škola stojí pořád do značné míry na vnější motivaci. Předpokládá, že se žáci budou bát známek, učitelů a přijímaček, a proto se budou učit. Ukazuje se ale, že to už nefunguje, děti se přestaly bát. (…) učitelé si s řadou situací nevědí rady. Mocenské nástroje, které vždy měli k dispozici, už nefungují. (Jana Straková, Rozhovor s Janou Strakovou z projektu CLoSE, Lidové Noviny 22. 01. 2013.

7) Co s tím?

Bude nutné přehodnotit, jakou roli ve vzdělávání dětí, mladých lidí i dospělých má hrát systém veřejného školství: jaké chceme vzdělání a co očekáváme od školství. Bude toho méně než dřív. A co je to nejdůležitější.

Jak si čtenář jistě všiml, vliv šesti ran pro školství (není jich sedm ale jen šest), které jsem popsal, je nejen silný, ale také velmi různorodý a mnohdy protichůdný, např. tržní triumfalismus vede k silné motivaci získat titul, všeobecný blahobyt naopak k nechuti chodit do školy vůbec. Bohužel ani protichůdné vlivy se navzájem neruší, ale naopak spíše zvyšují napětí a komplikují realizaci byť jen dílčích opatření. Vrátíme-li se k podobenství na počátku, tak dva proti sobě plující ledovce situaci lodi nijak neusnadňují. Situace školství je vážná a zhoršuje se.

Funkce školy

Podle všeho bude nutné přehodnotit, jakou roli ve vzdělávání dětí, mladých lidí i dospělých vůbec systém veřejného školství má hrát: jaké chceme vzdělání a co očekáváme od školství. Rychle rostoucí rozsah vzdělávacích příležitostí, zdrojů i služeb mimo školství ukazuje, že končí stav, kdy školství bylo hlavním poskytovatelem vzdělávání. Jisté je, že význam mimoškolních vzdělávacích zdrojů dál poroste. Systém veřejného školství přestává být zárukou vzdělávání. Pokud si společnost resp. stát chce podržet významný systémový vliv na vzdělání a vzdělávání občanů (a to by myslím měl!) bude muset věnovat mnohem větší pozornost právě vzdělávání, které probíhá mimo školy. První krok, který bychom měli udělat, nahradit ministerstvo školství ministerstvem vzdělávání, v názvu i v obsahu činnosti.

Mnohé ze současných funkcí školy nepochybně postupně převezmou mimoškolní vzdělávací zdroje, o kterých jsem psal v druhém dílu – Svět vzdělává. Je zajímavé, že takto uvažuje i většina učitelů, stačí položit otázku, jak bude vypadat vzdělávání v roce 2040, a ve většině odpovědí se ihned ocitáte ve virtuálním světě, žáci jsou doma a školy, když zůstávají, tak na prvním stupni.

Jsou ovšem funkce školy, kterou virtuální svět stěží někdy převezme, nebo si to dnes alespoň neumíme představit. Triviální je potřeba „hlídat“ děti v době, kdy jsou rodiče v zaměstnání. Ani to by však nebylo nutné v takovém rozsahu jako dnes, kdyby se naplnily předpovědi o dramatickém růstu nezaměstnanosti.

Mnohem zásadnější je ovšem kompenzace špatně fungující nebo nefunkční rodiny, pomoc dětem ze sociálně, kulturně či vzdělanostně zhoršeného prostředí. Upozorňuji, že mluvím o kompenzaci, nikoliv náhradě. Samozřejmě že mnohem lepším řešením by bylo zlepšení funkčnosti rodiny, s tím si ale nevíme rady. A stížností učitelů na „špatně vychované děti“ přibývá. Volání po tom, aby je lépe vychovala rodina, je ovšem marné. Jiný plošný nástroj nápravy než školu společnost zatím nemá. Výzkumy ukazují, že efektivita této kompenzační role školy roste s klesajícím věkem dětí; čím dříve se začne, tím lépe. Povinná mateřská škola resp. motivace rodičů ze sociálně, kulturně či vzdělanostně slabého prostředí, aby své děti posílali do školky co nejdříve, je jistě správným opatřením.

Rizika mimoškolního vzdělávání

Mimoškolní vzdělávací zdroje jsou nepochybně ohromnou příležitostí ke zkvalitnění vzdělávání. Zatím ji využíváme málo a nedostatečně, a zde je jistě velký prostor pro zlepšování. Např. o Khanově škole ví u nás sotva pětina učitelů, a to ke škodě své a svých žáků. Často by stačila jen lepší informovanost, ani to ovšem Ministerstvo školství nemá mezi svými úkoly.

Mimoškolní vzdělávací zdroje však přinášejí i ohromná rizika: Že se děti méně hýbou, že komunikace přes počítače není plnohodnotnou sociální interakcí, že takzvaný multitasking snižuje schopnost koncentrace, to jsou všechno známé věci, o kterých se mluví a hledá se řešení. Osobně ovšem spatřuji dvě mnohem závažnější rizika, o kterých se zatím nemluví a která zatím prakticky nikdo neřeší.

Podle výzkumu z roku 2012 má 93 % rodin s dětmi do 18 let doma připojení k internetu, ale co ten zbytek? Děti z těchto rodin, vesměs jde opět o sociálně, kulturně či vzdělanostně zhoršené prostředí, jsou tak vyloučeny podruhé. Nemají na rozdíl od ostatních přístup k celému světu mimoškolních vzdělávacích zdrojů. Navíc jsou často takové děti vyloučeny i z kolektivu ostatních, protože v mnohých třídách probíhá většina komunikace na Facebooku nebo na jiné sociální síti, a kdo tam není, jako by pro ostatní nebyl.

Druhým vážným rizikem je zcela nedostatečná kontrola toho, co dětem ve virtuálním světě předkládáme. Komise hlídá, aby v televize před dvaadvacátou hodinou nepadlo sprosté slovo, ale co se děje na tabletech, které dnes běžně vidíme v rukou tříletých dětí, nevíme. Rodiče a nebo i děti samy si stahují aplikace, které jsou vesměs zdarma. Jeden problém je, že nemáme tušení, co s mladým dětským mozečkem tak raný styk s počítačem udělá. Druhým problém je, že nevíme, kdo a proč takové aplikace vytváří. Nedělá je někdo s nějakými vedlejšími úmysly, třeba marketingová oddělní velkých firem? Neobsahují takové hry a aplikace nějaká podprahová sdělení, mediální manipulaci, neučí třeba už malé děti konzumaci vybraných výrobků či nevytváří u nich základy pro rozvoj nějakých nepřijatelných ideologií? Doufejme, že ne. Problém ale je, že to nevíme. Ale hlavně se tím nikdo nezbývá.

Pusťme školu do světa a svět do škol

Vraťme se ale ke školám. S výjimkou tržního triumfalismumožnosti studovat pro každého, které naopak do škol pronikly plnou silou, většina dalších potíží souvisí s tím, že školy tvoří uzavřený, od okolí izolovaný systém. Žáci a studenti se učí, aby měli dobré známky, obstáli u zkoušek a postoupili na vyšší stupeň školy, odmaturovali, složili přijímací zkoušky, státnice, vždy, aby uměli to, co škola požaduje. Zda jim to skutečně bude k něčemu v životě užitečné, není tou hlavní otázkou. Školy jdou svou cestou. A svět také svou. Ale jinou!

Uzavřenost školství je nadále neudržitelná. Uvedl jsem šest různých změn, které ve světě v posledních desetiletích proběhly. Na většinu z nich školy reagovaly málo, pokud vůbec. Někdy prostě nemohly, protože na rychlé změny není systém školství nastaven, často ale nechtějí o změnách ve světě ani slyšet, bagatelizují je nebo žijí v přesvědčení, že se jich to netýká – to ostatně potvrzují i některé diskusní příspěvky. Školy všech stupňů ale musí začít brát na vědomí změny světa a pracovat s nimi. A mají-li si školy zachovat významný (záměrně neříkám hlavní) vliv na vzdělávání (a tím rozumím i výchovu), musíme nejen svět pustit do škol, ale také musí školy samy vstoupit do světa mimo školy. Školy musí vzít na vědomí, že žáci a studenti žijí už teď své životy v rychle se měnícím světě. Často ve světě, který se nám nemusí líbit, který funguje jinak, než bychom si přáli, ale není v našich silách to změnit.

Využívání Facebooku pro komunikaci se žáky, zařazování prvků počítačových her či celých her do výuky, projekty jako Extended Learning Oportunities, Zmizelí sousedé jsou jen drobnými příklady za stovek jiných. Všechny však nakonec ukazují, že zájem žáků o to, co se ve škole dělá, dramaticky vzroste, když jsou aktivity spojeny s jejich životem a reálným světem.

Cíle vzdělávání

Divergenci hodnotových rámců, nároků a očekávání bude třeba řešit hledáním společného jádra cílů vzdělávání a hodnotového rámce výchovy takového, který bude pro naprostou většinu společnosti přijatelný. Např. Austrálie, Nový Zéland, Ontario, Švédsko, Skotsko a Singapur mají dosti podobné čtyři hlavní cíle vzdělávání: mravní hodnoty (slušný člověk), umět se učit, sebedůvěru (self-confidence) a aktivní občan (více viz zde). Hledání takových cílů u nás ovšem bude dlouhé a náročné. Nikoliv proto, že by takové jádro neexistovalo, ale proto, že málokdo bude ochoten se smířit s tím, že tam bude chybět to, co se sám ve škole před čtyřiceti či jen deseti lety učil nebo to co léta je zvyklý učit. I maličké jádro by ale bylo mnohem lepší než současný chaotický stav.

Nad tím se pak může rozvíjet diverzita obsahu i forem vzdělávání různých vzdělávacích institucí, ať už půjde o školy podobné dnešním nebo instituce zcela jiného typu, které si dnes třeba ani nedovedeme představit. Nikoliv však diverzita kvality, ta by měla být na dostatečné základní úrovni garantovaná pro každé dítě.

Co může udělat každý

A co můžeme všichni udělat teď hned? První je soustředit větší díl své pozornosti a úsilí na vzdělávání, které neprobíhá ve škole. Přijmout, že vzdělávání nerovná se škola a školství není vzdělávání, a přemýšlet o tom, kde konkrétně a jak probíhá mimoškolní vzdělávání. Pak jistě nalezneme způsoby, jak kultivovat mimoškolní vzdělávací zdroje, rozvíjet je, pomáhat jim, hledat způsoby a postupy, jak propojit náš reálný svět se školou a školu se světem našich dětí.

Např. česká Wikipedie má šestkrát méně stránek než holandská při podobném počtu obyvatel – každý může vytvářet další hesla, už pro střední školy je to pěkný projekt. Minulý týden filozof Jan Sokol vyzval seniory, aby využili své zkušenosti a erudici a začali pracovat na české Wikipedie, on sám už to dělá mnoho let.

Videa z KhanAcademy převádí do českého webu Khanovaskola.cz skupinka skvělých nadšenců – jistě uvítají další pomoc. Ovšem webů, kurzů, různých vzdělávacích zdrojů, které by si zasloužili lokalizaci (otitulkování) je celá řada (MOOC, Ted.com…).

Mnozí rodiče se bojí počítačových her, o jejich možném přínosu nemají tušení, jiní rodiče své děti posadí před počítač a nestarají se. Portál JakouHru.cz posuzuje prakticky všechny hry dostupné na trhu a také mnohé aplikace nejen z hlediska rizik, ale hlavně z hlediska jejich rozvojového potenciálu. Rodiče si tak mohou vybrat hru, která rozvíjí třeba sebeřízení, umět se učit, iniciativní chování, komunikaci či třeba zodpovědnost a etiku (kdo by řekl, že něco takového může rozvíjet počítačová hra?).

Jiným příkladem ze stejné kategorie je snaha omezit dabování. Všechno to jsou příklady, jak kultivovat mimoškolní vzdělávací prostředí tak, aby lépe vzdělávalo a současně se omezila jeho rizika. Každý v tom může podle svých sil pomoci.

Samozřejmě k tomu patří sledování toho, co se v mimoškolním ale i školním vzdělávání děje. Nejen u nás, ale i ve světě. Jenom tak je možné rozšiřovat své obzory a představivost, jak mohou vypadat vzdělávací instituce budoucnosti a jakými cestami se vzdělávání může ubírat. I u nás lze najít minimálně dva zajímavé zdroje, které situaci ve světě mapují: Spomocník Bořivoje Brdičky, a Trendy, studie a analýzy ve vzdělávání ve světě i v ČR.

Měli bychom také hledat cesty, jak ukazovat, že vzdělávání není jen přípravou na práci a cestou k vydělávání peněz, ale že také je a stále víc bude spíše cestou k plnohodnotnému životu a seberealizaci.

Komentář

  1. Od Jiří Černý

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.