Tři stíny historie, které nám brání v porozumění dnešního světa

Stín historie je pojem metaforicky označující minulou skutečnost, jež se zachovala do doby aktuální a negativně ji ovlivňuje. Stíny historie se tak obvykle stávají okovy bránícími nám ve volném pohybu. Mnohem častěji ale zastupují funkci jakéhosi bizarního kaleidoskopu, jež nám deformuje realitu a vytváří nebezpečné iluze a omezující paobrazy. Většina těchto iluzí a paobrazů je specifická českému národu. Z velké části se na tom podílí neobvyklá historie Česka, nemalý podíl ale také nese i český charakter, jenž byl takovou historií formulován a jenž se nesmazatelně vryl do české sociální a politické kultury. A o takovýchto odrazech historie se chystám s lehkou nadsázkou psát.

#1 Separace politiky od lidu

Určitě jste už několikrát zaslechli, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě a také, že se na každou svini vaří voda. Samozřejmě mám na mysli kontext politický. Spravedlnost přeci musí existovat. Co by si hodní, pracovití a poslušní občané počali.

„To oni přece rozkradli stát. To oni špatně vládnou a můžou za to, že se z prosperujícího státu vlastnícího plno kvalitních českých firem stal chudý paskvil, ve kterém nic nefunguje, a který nemá žádný suverénní produkt.“

Že tenhle názor neslyšíte poprvé? Není divu! Dostáváme se k prvnímu stínu historie, který je hrozbou nejenom pro život jedince, ale i pro demokratickou společnost jako takovou – dostáváme se k separaci politiky od lidí. Iluze nedotknutelnosti politiků a s ní spjatá následná občanská apatie se stala součástí naší kultury. Tahle iluze vyživována pocitem bezmoci těch dole a pocitem naprosté integrity těch nahoře graduje v tvrzení Bělohradského, že v české kultuře neexistuje opozice v politice, nýbrž opozice vůči politice. Tenhle problém souvisí s neschopností přijmout za sebe zodpovědnost, uvědomit si, že i když nejsem politikem, tvořím politiku a pochopit, že za špatný stav v naší společnosti můžu jen a pouze já. Následkem tohoto problému pak není nic jiného, než hrozba totality ve formě apatie národa ukazující se v podobě dvojího dělení lidu a nepřemýšlivé extrémní jednání projevující se právě jako opozice vůči politice – tedy neschopnost podílet se na sociopolitickém prostředí jinak, než nekonstruktivní kritikou.

Rozštěpení lidu na vládnoucí garnituru a ten zbytek, zachované z dob komunismu, se stává každodenní realitou díky několika aspektům. Tím nejpodstatnějším aspektem je kolektivní přesvědčení v pravdivost tohoto stínu historie a s ním spjaté apolitické chování. Nemalou část nesou také mainstreamová média působící na nejnižší lidské pudy a emoce umělým vyvoláváním strachu a upevňováním kolektivního přesvědčení, že lid nemá šanci cokoliv změnit.

Pokud patříte k těm, kteří beznadějně kritizují ty nahoře, mám pro vás dobrou a pravděpodobně také velmi šokující zprávu. Kritizujete sami sebe. To my si vládneme. To my jsme nechali rozkrást tento stát a to my můžeme za tento paskvil, ve kterém žijeme. A jsme také jediní, kdo to může změnit. Žádný Masaryk se totiž nevrátí. Boží mlýny nemelou a voda na svině se nevaří…

#2 Solidarita jako náplň státu a společnosti aneb stát se o mě musí postarat

Málokterý filozof v historii nechtěl dobro pro všechny a neusiloval o vytvoření konceptu rovné a solidární společnosti. A tak zatímco kapitalismus inteligentně počítal s tím, že si lidé nejsou rovni, socialismus, ocejchován něčím, co jsme nazvali komunismem, se spoléhal na ideu solidarity a jistot pro všechny, aniž by se zamyslel nad filozofickým problémem morálky lidského jedince, čímž zakořenil hluboko v našem přesvědčení další stín historie – stát se o mě přeci musí postarat.

Je irelevantní, jestli vám ještě teče mléko po bradě nebo pamatujete na únorový převrat. Nezáleží totiž, zažil-li jste dobu komunistických jistot nebo jste se narodil do nejistého dvacátého prvního století. Důležité je si uvědomit, že se musí jenom umřít. A také poslouchat rodiče. Vše ostatní by se bohužel-bohudík jen mělo.

Stát by samozřejmě měl plnit funkci základních sociálních jistot. Nicméně dnes vám již nikdo není povinen sehnat práci, dát byt, starat se o vás a vodit vás za ručičku životem. A nikdo to pro vás bezzištně neudělá. Čím dříve si toto uvědomíme, tím větší šanci máme na úspěšný a šťastný život.

Již jsem zmínil premisu solidárního státu – je jím solidární a mravní člověk. Stát totiž solidaritu přikázat nemůže, musí se k ní dospět. A v českém prostředí to bude vývoj velmi složitý, poněvadž morálka a mravní chování je pro nás něco nového – něco, co teprve pomalu znovuobjevujeme.

Pokud však stále žijete v přesvědčení, že solidární stát musí existovat, existoval a existovat bude, mám pro vás špatnou zprávu – nikdo kromě vás se o vás nepostará. Paradoxně je to však dobře, protože lépe jak vy sám, to nezvládne stejně nikdo. Spoléhat se na sociální jistoty je stejně naivní, jako to, že by vám soused daroval své auto, které nepotřebuje. Vy byste to také neudělal. Stát to také neudělá. Tak to je a tak to také zůstane, a jelikož štěstí přeje připraveným, je potřeba tento fakt jednoduše přijmout a počítat s ním.

#3 Za každým velkým majetkem se skrývá zločin

Jak jednoduché je v konceptu alibistické Balzakovy myšlenky odsoudit každého majetného a úspěšného člověka za zločince. Zvláště v našem prostředí, ve kterém se po revoluci jako houby po dešti vyrojila spousta milionářů stejně snadno, jako se překabátila nemalá část komunistů do demokratických stran. Neuvědomujíc si nonsens posuzování lidského charakteru na základě úspěšnosti dělá český člověk právě to. Odsuzuje úspěch.

No a co, že spousta dalších to neměla vůbec jednoduché, pracovala 24/7 a přijala na sebe obrovskou zodpovědnost. „Všechno to jsou zloději. Slušný člověk si přece nemůže vydělat tolik peněz a už vůbec ne poctivou prací!“

Lidové rčení „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ solidně fungující za minulého režimu promítnuté mj. do porevolučních hraničních cedulek „Češi, nekraďte nám tady!“ podpořilo tenhle nesmyslný a západu atypický pohled na úspěch. A český národ se tak namísto obdivu a úcty k úspěchu zapškl do jakési mašinérie podlosti, kritiky, nenávisti a odsuzování. Toleranci vystřídala xenofobie a motivaci demotivující apatie. Zaujatost, stigmatizace a předsudky pak udělaly své a málokdo je náhle schopen přijmout člověka úspěšnějšího a bohatšího, než je on sám. Možná proto se daří bulváru u nás lépe, než kdekoli jinde.

A tak se stalo, co se stát muselo. Kapitulovali jsme na kapitalismus, ještě před tím jsme ale ochotně přijali všechna jeho negativa, a zahořkli jsme pod dalším stínem historie v lid nechtějící pokrok, ale stagnaci. Protože je lehčí být na tom stejně, jako všichni ostatní. Dobrovolně jsme si tímto přístupem naházeli klacky pod nohy. Odsoudili jsme se k neúspěchu a vzdali jsme konkurenčního boje dříve, než začal. Za pomoci obranných mechanismů naší psyché jsme si racionálně zdůvodnili naše chování a zapomněli jsme, že celý Balzakův koncept není reálný. Že je to jen další iracionální stín historie zamezující nám přijmout dnešní svět a šťastně a vědomě v něm žít. Zapomněli jsme, že být úspěšný se už dvacet let nerovná být práskačskou sviní. Právo na úspěch má dnes totiž každý, kdo si ho připustí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.