Chodec

Člověk. Prý inteligentní tvor a nositel civilizace. Alespoň tak si ve svých očích stojí. Je tomu ale skutečně tak? Pokud je člověk skutečně civilizovaným a inteligentním tvorem, neměl by vším svým konáním směřovat ke zodpovědné správě světa, který je mu domovem. Bedlivě opečovávat půdu, aby nikdy neztratila na síle plodit životadárné plodiny. Chránit vody, které jsou mu nejcennějším zdrojem života. Dělat vše proto, aby vzduch, který dýchá, byl stále čistý a zdravý. Nebrat si bez ustání z přírody co potřebuje, ale také ji odevzdávat lásku, kterou si zaslouží. I on je její součástí, ačkoli to tak zrovna asi nepociťuje.

Místo toho se však nezodpovědně žene za prchavým ziskem. Bezohledně ničí vše, co dává život jemu i všem živým tvorům na této planetě. Znečišťuje ovzduší, bez jakékoli úcty likviduje lesy a svým nezodpovědným hospodařením ničí půdu, která se stává stále méně úrodnější.

Ačkoli člověk zná důsledky svých činů, nezastaví se. Ničí domov svůj i jiných dále. Ačkoli může užívat energie větru, vod i slunce, stále spaluje a chrlí do ovzduší zplodiny. Jsou mu známé recyklovatelné materiály, i přesto však kupí odpady. Znečišťuje ovzduší, vody a ničí vše, co by mu naopak mělo být posvátné. Jako by si člověk neuvědomoval, že i on je součástí přírody. Zapomněl snad, že z ní vzešel? Staré kmeny si toho byly plně vědomy a přírodu ctily. Dnešní člověk ji však bezostyšně likviduje. Příroda musí stranou před něčím, co člověk nazývá civilizací. Jak moc je však člověk civilizovaný, pokud je schopen ničit vlastní domov. Vybíjet další druhy a co hůř, vybíjet se i mezi sebou pro území, bohatství či nesouhlas v názoru nebo víře. Který jiný necivilizovaný druh je toho schopen?

S lidmi to však máte těžké. Můžete je varovat a ukazovat jim důsledky jejich činů. Vykládat jim do omrzení, jak si chemikáliemi a nezodpovědnou zemědělskou činností ničí půdy, vysušují prameny a studánky či znečišťují vzduch, který sami dýchají. Ukazujte jim katastrofické scénáře toho, co je čeká. Zemi, kde část světa zatopila voda vzešlá z tajících ledovců, zatímco jiná místa postihla vedra, sucha, hlad, žízeň a jindy úrodné a vlahé krajiny provází jen smrt a beznaděj. Ani to s nimi nehne. Dále si nebudou vážit toho co mají a půjdou si svou cestou, dokud nedojdou časů, jako starý Stephan, chodec, který táhne kontinenty a hledá místo oplývající životem.

Slunce žhnulo a na nebi nebylo ani mráčku, i přesto měl však Stephan tělo kryté tenkým pláštěm. Na hlavě měl nasazený široký kovbojský klobouk a na nose posazené sluneční brýle. Ozónová vrstva již dávno nebyla tím, čím bývala za jeho mládí a nebylo tedy radno vystavovat slunci holou kůži. Dlouhé kalhoty měl zastrčené ve vysokých pevných botách. Na zádech si nesl svůj vak plný nejrůznějšího haraburdí a přes rameno měl přehozenou brokovnici. Hlad dělal z lidí nevídané bestie.

Stephan stoupal prašnou krajinou do mírného svahu proti slunci. Když stanul nahoře, zastavil a rozhlédl se. Poušť, jíž od rána kráčel, musela dříve být rozlehlým a úrodným polem. Dnes však byla půda tvrdá, prašná a neuměl si představit, co a jak by ji opět přineslo potřebnou vláhu a přivedlo k životu. Krajina byla nadobro ztracená.

Stephan si odplivl a zaclonil si oči. Rozhlédl se po okolí. Kdesi v dáli stoupaly komínky dýmu.

„Tam musí být město,“ pomyslil si a zamířil tím směrem. Necítil úlevu ani radost. Na své cestě spatřil ledacos. Prošel velkými městy, kde jednotlivé čtvrti byly ve válce. Kde soused vraždil souseda pro trochu jídla a vody. Spatřil města ovládané a zotročované gangy, ale také místa, kde vládl navzdory všemu nevídaný klid a harmonie, neboť lidé si byli ochotni pomáhat. Takových měst však mnoho nezažil. Naopak došel měst, kterým bylo lepší se vyhnout. Nevěděl, kde je, ani co ho tam čeká. I přesto jej zvědavost hnala právě tam. Třeba se mu tam podaří sehnat pitnou vodu a trochu jídla, kdo ví.

Zhluboka se nadechl, povzdechl si, povytáhl si svůj vak na rameni a pevným krokem zamířil k místům, kde musel být podle jeho úsudku kousek staré civilizace. Kráčel dlouho a nocovat musel v pustině. Do města dorazil až následujícího dne před polednem. Pohlédl na rezavou oprýskanou tabuli a z nečitelného nápisu se snažil rozpoznat, co je to za město. Marně však. Po krátkém rozmýšlení se tedy nakonec odhodlal vstoupit do ulic města. Pomalým a vážným krokem vykračoval prašnými ulicemi mezi starými polorozpadlými domy. Ostražitě se rozhlížel a zrakem zkoumal vymlácená okna, zdali se v některým z nich někdo neskrývá a nečíhá na něj. Boty, jaké nosil on, pro takové se dnes zabíjelo. Kráčel dlouho širokou ulicí, nikde však nikoho nepotkal. Jako by kráčel městem duchů, v němž nebylo ani živáčka. Až po hodně dlouhé době dorazil na nevelké  prostranství mezi velice starými domy ještě z dob evropských císařů a králů. Dle všeho šlo o historické centrum města a centrem bytí i nebytí bylo přeživším stále. Rozhlédl se po náměstíčku a provázen podezřívavými pohledy místních zamířil napříč rynkem k vetešníkovi. Chytil za kliku, otevřel dveře a vstoupil do zaprášené místnosti. Jeho vstup provázel cinkot zvonku umístěného nade dveřmi. Během pár vteřin se za pultem objevil drobný hubený muž se střapatým knírkem. Na nečesaných nepěstěných vlasech měl posazenou starou buřinku a oči mu kryly brýle, jako v počítačových hrách obyčejně nosili vynálezci Gnomů. Kolem krku měl pak uvázaný křiklavě červený šál.

„Á, cizinec. Buď zdráv,“ zaskřehotal stařec. „Copak tě ke mně přivádí.“

„Přicházím z velké dálky a třebas bys mohl mít něco, co by se mi mohlo hodit.“

„Záleží na tom, zda máš čím platit. Za peníze si dnes jak víš nic nekoupíš.“

„Pravdu díš starče. Ta tam jsou časy, kdy jsme se domnívali, že si za peníze koupíme prakticky cokoli. Shromažďovali jsme majetky, hnali se za zisky a nehleděli, co tím napácháme. Kdo by si jen pomyslil, jak bezcennými papírky a plíšky peníze ve skutečnosti vlastně jsou.“

Stařec si uznale pokýval hlavou a vážně si přeměřil cizince pohledem. Bylo vidět, že zažil staré zlaté časy, kdy byla lidská civilizace na výsluní. Kdy užívala blahobytu, aniž by si všímali toho, jak neskutečně ubližují vlastní zemi. Matce přírodě, z níž vzešli a která jim zajišťovala vše potřebné.

„Oč bys měl zájem?“ optal se o něco přívětivěji.

„Záleží na tom, co máš. Jsem chodec, celé dny kráčím krajinou. Určitě se něco najde,“ pohlédl na starce, od kterého očekával, že se dovtípí, co by člověk, jako on, mohl potřebovat. Stařec se zamyslel a sehnul se pod pult.

„Půda všude kolem je vysušená a blíží se podzim. Jistě budou vát silné větry a není lepší ochrany před prachem, jako pořádný šál. Mám zde šátek. Starou dobrou palestinu, ta tě jistě před prachem ochrání. Co za ni dáš?“

„Jsi dobrý obchodník a máš odhad,“ zalichotil starci chodec. „Přesně něco takového na svých cestách postrádám. Jak však jistě pochopíš, nemám mnoho věcí, které bych mohl postrádat. Ale třebas bys rád doutníky. Dnes je nikde neseženeš a já mám stále dvě krabičky při sobě. Prý je to znamenitá značka,“ rozložil Stephan na stůl dvě krabičky. Stařec se na ně toužebně zadíval a na jeho tváři se rozzářil úsměv, jímž odhalil své zčernalé zuby. Sám si rád připálil a věděl, jakou budou mít cenu i pro případné zájemce. Takto mohl na jedné krabičce vydělat a druhou si ponechat a občas si přu zadumaných večerech u ohně zapálit. Když Stephan přihodil krabičku kovbojských zápalek a zlaté švýcarské hodinky, radostně chodci potřásl rukou a řekl mu, ať víc nenabízí. Sám ještě dobrovolně přihodil pár čistých vlnitých ponožek a pudr na nohy, který určitě bude potřebovat.

„Voda by se tady někde sehnat dala?“ optal se chodec po krátkém hovoru plném vzpomínek na staré dobré časy. „Ne k mytí, na to je příliš cenná. Ale má lahev je téměř prázdná.“

„Voda, ah ano, jednou týdně se zde zastaví cisterna s vodou. Máš štěstí. Ten den nastane zítra. Musíš si však pospíšit, aby se i na tebe dostalo.“

Chodec pokýval hlavou a poděkoval. Po té se se staříkem rozloučil a vykročil opět ven. Usadil se pod starý morový sloup a teskně si prohlížel tu bídu všude kolem. Rozbité silnice, obité domy, zpustlé město. „Kde jsou ty časy, kdy tato historické města přidávala na kráse malebné kopcovité krajině. Kdy z kašen prýštila voda a náměstí zkrášlovaly záhony květin.,“ přemýšlel a zahloubán do těchto myšlenek začal pomalu klimbat, až nakonec usnul. Né na dlouho však. Jeho smysly byly příliš bystré a zkušené, aby mu dovolily tvrdě a dlouze usnout někde, kde mohlo stále hrozí nebezpečí. Trhl sebou a otevřel oči. Bedlivě si prohlédl zpustošené náměstí a jeho pohled se zastavil u malého chlapce, který si jej zvědavě prohlížel.

„Kdo jste, pane?“ vyzvídal prcek. „Nikdy jsem vás tady neviděl.“

„Cizinec,“ odvětil Stephan prostě pouhým slovem.

„Odkud přicházíte?“

„Z daleka!“

„A nemáte hlad?“ zvolal chlapec po chvíli mlčení s dětinskou nevinností v hlase.

„No něco k snědku bych si dal,“ odpověděl o něco přátelštěji chodec a usmál se.

„Vezmu vás k nám domů. Vypadáte jako dobrý člověk. Bydlím se sestrou v podkroví starého domu u řeky. Prvně mi však musíte povědět kým jste,“ zvolal chlapec pánovitě a vyšvihl se na nohy. Rozkročmo se postavil proti Stephanovi a založil si ruce v bok. „Já totiž s cizími kamarádit nesmím,“ dodal chlapec se zrakem sklopeným k zemi. Celé to působilo tak nevinně a komicky, že se Stephan neubránil a dal se do hlasitého smíchu.

„Jmenuji se Stephan a jsem chodec. Kráčím světem spoustu dní z místa na místo a hledám bájné město, kde lidé dostali v čas rozum.“

„Páni, to jsi toho musel asi hodně vidět a zažít. To mi vše musíš cestou povědět,“ bral prcek muže za ruku a táhl jej kamsi pryč. „Bydlíme se sestrou v podkroví nedaleko řeky.“

„Počkej šmudlo,“ zvolal Stephan dechem. „Ještě jsi mi nesdělil, jak se jmenuješ.“

„Honzík,“ usmál se chlapec.

„Tak jo, teď už jsme kamarádi. Teď už s tebou mohu jít.“ odvětil Stephan s hranou dětinskostí. Chlapec se zaradoval a nedočkavě zvolal, aby už tedy šel. Po té chvatným krokem zamířil do středověkých uliček městečka. Vedl chodce jejich spletí, přelézal hromady sutě, podlézal trosky a zborceniny a mezitím rozprávěl, kde co zažil. Byl to chlapec nesmírně živý, upovídaný, ale dle dle Stephanova úsudku také velice šikovný. Proběhli zrezivělou polozpadlou brnkou, přeběhli nevelký dvorek a společně se vyškrábali po polorozpadlé zdi do prvního patra dosti poničeného opuštěného domu. Když vystoupali zatuchlinou zapáchající chodbou do prvního patra, došel chlapec ke zdi a zatahal za jakýsi provaz. Od stropu se k nim okamžitě spustil provazový žebřík.

„Tohle jsem vymyslel sám,“ poznamenal pyšně chlapec a vyšplhal vzhůru, kde otevřel poklop, kterým se prosoukali do útulného půdního příbytku.

„Máří, jsem doma,“ zvolal a utíkal skrze byteček dále až vyběhl tam, co chyběla střecha. Stephan se zastavil a místo si prohlížel v němém úžasu. Zbývající podkroví poničeného domu tvořila zahrada ukrytá nad hlavami všech těch, kteří se pohybovali v ulicích tam dole.  Byly zde květináče a záhony a na těch rostla všemožná zelenina i ovoce.

„Tohle je naše zahrádka,“ chlubil se chlapec. „Pěstujeme zde vše potřebné. Tady mrkev, támhle ředkve, kukuřici a na protější střeše máme políčko, na kterém pěstujeme obilí. Z toho pak tlučeme mouku a z té následně pečeme chléb“

„Jak se vám povedl vybudovat tento drobný zázrak?“ vydechl nevěřícně Stephan.

„Babička měla v lepších časech zahradnictví a v tom nalezl můj otec sklep. Ten byl plný dobré úrodné hlíny, hnojiv i nejrůznějších sazenic. Byl nesmírně moudrý a všímal si, kam teto svět spěje. Proto vše pečlivě uschoval a začal pracovat na této zahradě. Když pak starý svět upadl v krzi, vše přestalo fungovat, jak byli lidé zvyklí a přišla první hlavová léta, rozhodl se lidem pomoci. Hladový dav jej však ubil nebo ušlapal. Nevíme. On ani matka se však z rynku již více nevrátili. Od té doby žijeme se sestrou ve skrytu tady nahoře a pěstujeme vše potřebné. Povečeříš tedy s námi misku zeleniny?“

Stephan sebou opět trhl a probral se ze zamyšlení, v které upadl. Tak krásné místo, z něhož dýchalo tolik pohody, na své pouti snad ještě nespatřil. Nadechl aby mohl odpovědět, že určitě rád. Než však stačil cokoli říci, přiblížila se k nim útlá dívka hustých dlouhých černých vlasů v rudé suknici. Kolem pasu měla upevněnou na kolenou otlačenou zástěru. Pravděpodobně doteď klečela u některého z záhonů.

„S kým si to tady povídáš Jeníky?“ otázala se starostlivým hlasem.

„Koukej Máří, cizinec. Dnes dorazil do našeho městečka. Prošel kus světa a viděl mnohé. Určitě má o čem vyprávět. Vypadá jako dobrý chlap. Myslíš, že by zde s námi mohl zůstat?“

„Zadrž chlapče, má pouť zde určitě nekončí. Musím kráčet dál.“ bránil se Stephan. Do řeči mu však skočila Máří, když se smíchem zvolala: „Omluvte mého bratříčka. Pasoval se do role hlavy rodiny a mermomocí se mi snaží najít nápadníka a sobě něco jako otce.“

„Co to blábolíš huso hloupá,“ urazil se Jeník.

„Neomlouvejte se. Je to šikovný a bystrý chlapec. Také jsem vyrůstal bez otce a tak mu plně rozumím.“

Máří cizinci pohlédla do očí a nepatrně se usmála. I ona pochopila, že jejich host bude nesmírně dobrý a moudrý člověk, jehož společnosti jim bude milá.  Pozvala jej tedy ke stolu, kde společně dlouho do noci rozprávěli i o Stephanově pouti světem

„Pamatuješ staré časy?“ ptal se chlapec a zvědavostí mu oči jen zářili.

„Ano!“ povzdechl si zasmušile chodec.

„Jaké to tenkrát bylo?“

„Když se člověk podívá do minulosti, pak velice zvláštní. Měli jsme vše, stejně jsme neustále reptali. Ničeho jsme si nevážili. Věci, pro které se dnes vraždíme, jsme naprosto běžně vyhazovali. Ačkoli jsme věděli co činíme a jak vlastní zemi škodíme, nic jme s tím neudělali. Znali jsme recyklovatelné materiály, přesto jsme neustále kupili odpad. Znečišťovali jsme si vzduch i  vodu a po tisíciletí úrodnou půdu jsme zbídačili nezodpovědným hospodářstvím a chemikáliemi natolik, že jsme ji proměnili ve všudypřítomnou suchou a neúrodnou poušť.“ vzpomínal šeptem úsečně Stephan.

„Jak jste mohl být tak hloupí?“ vrtěl nevěřícně chlapec hlavou.

„Hloupí? To bych zrovna neřekl. Spíše neuvědomělí a lhostejní. Hnali jsme se za prchavým ziskem a nehleděli, co činíme. Především ti nejmocnější. A tak se začala země oteplovat, zeleň ustupovat a ledovce tát. Hladiny moří stouply a města, která jsem jako malý navštívil, jsou už dnes pod vodou.“

Když Stephan skončil se svým líčením, rozhostilo se u stolu hluboké ticho. Až po chvíli se Máří zeptala, kam má vlastně namířeno. Sdělil jim tedy, že slýchá příběhy o místě, kde si včas uvědomili, kam lidstvo kráčí. Proto zavrhli všechny škodlivé výdobytky lidské civilizace a začali užívat přírodních zdrojů. To místo dnes žije poklidným životem a tamní obyvatelé si jej nesmírně váží. Mají jídlo, pitnou vodu, teplo i elektřinu. Žijí si v luxusu, o jakém se lidem snad dříve ani nesnilo a přitom vše čerpají z přírody. Lidé sami to místo vybudovali a dále ve vzájemné úctě budují a zušlechťují. To místo že on hledá a přál by jej alespoň spatřit.

„Jé, to musí být krásné,“ zatleskal Jeník. „Vezmeš nás sebou?“

„Ne!“ Svět tam venku je mnohem nebezpečnější, než ve vaši obci. Vy jste zde doma a daří se vám zde, jako na málokterém místě v tomto světě. Zůstaňte zde, pečujte o svou zahradu a vzájemně si pomáhejte. Dobře se vám povede. Teď už bychom však měli jít spát drahé děti. Je hluboká noc a zajisté jsme všichni znaveni po dlouhém dni.“ ukončil Stephan opravdu příjemný večer a uložil se ke spánku v orhu na podlaze. Během noci se pak z jejich domu vytratil a opustil město. Děti i místo mu za tu krátkou dobu přirostli k srdci a věděl, že bude nejlepší odejít co nejrychleji a pokud možno zmizet bez loučení.

Opustil tedy toto malebné místo a jak rok kráčel dále tímto pošetilým lidmi zbýdačeným světem. Vzpomínku na malebné městečko a kouzelný příbytek plný nevídané pohody a milých lidiček mezi kopci nosil však v srdci neustále.

Až jednoho dne stanul pod vysokými hradbami neznámého města. Došel svého cíle a po dlouhém přesvědčování byl vpuštěn dovnitř. Nevěřil svým očím. Město bylo nádherné a vše fungovalo lépe, než za starých časů. Jezdily zde rychlovlaky i automobily a lidem se v jejich příbytcích dostávalo světla i vody. Vše přitom poháněly slunce, větry a voda. Byly zde kulturní centra, zelené parky i úrodná svědomitě obhospodařovaná pole. Co šlo, pěstovali lidé v obřích mnohapatrových sklenících. Lidé zde nejezdili otráveně do práce. Nikoli. Naopak plni nadšení a optimismu pracovali na své rozlehlé obci, která jim dávala vše potřebné, pokud byli ochotni věnovat jí svou neustálou péči. Vše dělali pro sebe i své blízké a věděli, že jejich tvrdá práce jim přináší plody, o jakých se lidem ve zbytku světa ani nesnilo.

Stephan se zde pokusil žít a začlenit se. Marně však. Pro ostatní byl jen přivandrovalcem, který s nimi ani s jejich předky nebudoval jejich velkolepé dílo. Jejich skutečnou Atlantidu ve světě plném hladu, strachu a zmaru. Naopak. Žil po boku těch, kteří svět zničili a kteří se bezohledně hnali za svým osobním prospěchem a nyní pouze přišel jako mnozí další těžit z plodů práce jejich předků. Dívali se na něj skrze prsty s odporem a opovržením.

„Neboj, zvykneš si. Časem zapadneš,“ konejšili jej někteří přátelé, které mezi přivandrovalci nalezl. Marně však. Stephan si uvědmoval, že mezi takovými povýšenci žít nechce a už vůbec by nechtěl stát se jedním, z nich. Jednoho se dne se tedy sbalil a vrátil se do místa, které mu po jediné návštěvě přirostlo k srdci.

Vrátil se zpět do zbídačeného, ale přesto malebného městečka za Máří a Jeníkem a společně s nimi udržoval nejen jejich skromný příbytek, ale časem se mu povedlo vzchopit i další lidi ve městě. Začali si pomáhat a společně opečovávat to něco málo, co jim zůstalo. Dále šířili tento odkaz a postupem času se jim podařilo vybudovat prosperující obec, kde si lidé vzájemně pomáhali. Neužívali peněz a za pomoc ani jídlo nic nepovažovali. Pomoc bližnímu považovali za svou povinnost a  tak neváhali s pomocí komukoli, kdo ji potřeboval. Uvědomovali si, že pouze společným úsilím a pílí si zaručí blahobyt, který se jiným nedostával. Každý, kdo se k nim chtěl v jejich úsilí připojit, byl jen vítán a tak se začal do tohoto zmrzačeného kraje vracet život a jejich městečko se stalo oázou ve světě pouští. Oázou, o které poutníci vyprávěli lidem dále a která se tak stala příkladem i studnicí inspirace dalším obcím. Odkaz Oázy klidu kdesi v kopcích žil dále a jeho kouzlo rostlo a různě po světě se začali objevovat další a další místa oplývající životem, klidem, láskou a přátelstvím.

Komentář

  1. Od RichardW

    Odpovědět

  2. Od Richard Burda

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *