Nastavit druhou tvář

Jsou místa v evangeliích, která jsou pro mne tvrdým oříškem. Například tato Ježíšova věta: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť.“ (Mt 5,39 – 40).

Tato věta, vytržená z kontextu, může vést k úvaze, že po nás Ježíš chce, abychom byli fackovacími panáky, kteří si nechají všechno líbit, přijmou každé násilí a na všechny se budou usmívat. Ve své psychologické praxi jsem musel řešit pár smutných osudů lidí, kteří takto Ježíšova slova chápali a nakonec zkolabovali do hlubokého vyčerpání. A tak si říkám: „Opravdu po nás Ježíš chce, abychom si – obrazně řečeno – nechali čůrat na hlavu) a nakonec se propadli do hluboké deprese?“ Pojďme hledat odpověď.

Žádný Ježíšův výrok (ani žádnou jinou větu z Bible) nemůžeme vytrhnout z kontextu a brát ho jako dogma. A tak chceme-li pochopit onen obtížný verš, musíme jej dát do souvislosti s ostatními místy v Písmu. Běžný svět funguje na principu „ty mně, já tobě“. Tedy: „Tys mi pomohl, já ti taky někdy pomůžu. Tys mi ublížil, neboj, já ti to vrátím, až se naskytne příležitost.“ První, co Ježíš v evangeliu zdůrazňuje, je, aby křesťané nepraktikovali pouze toto pravidlo. Ježíš nás vyzývá, abychom někdy uměli dát, i když to nedostaneme nazpět. A také naopak – abychom vždy neopláceli zlým za zlé, ale dokázali odpustit. Protože budeme-li pouze stavět na principu „ty mně, já tobě“, tak se chováme stejně, jako všichni ostatní. A my křesťané máme být jiní. Máme být na tomto světě odrazem Boží dokonalosti. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48)

Nejprve jsme tedy vyzváni, abychom opustili princip “ty mně, já tobě…“ Už to samo o sobě není snadné. A bohudíky za každého, kdo se o to snaží. Ale pojďme dále. Ježíš říká: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5,44) Ježíš nás vede k tomu, abychom se modlili za ty, kteří nám ubližují. Ovšem pozor: Nemá to být modlitba typu: „Pane Bože, prosím Tě za svou tchyni, ať už se konečně změní!“ Nebo:  „Pane Bože, ať je ten můj hnusný šéf v práci převedený na jiné oddělení, aby buzeroval někoho jiného než mě….“ Nemá to být modlitba ve stylu: „Já jsem ten dobrý, a ty, Bože, něco dělej s tím druhým, který je zlý.“

Skutečná modlitba za někoho, kdo nám ubližuje, by mohla znít spíše takto: „Bože, svěřuji ti své problémy a nevím si s nimi rady. Dej mi světlo, abych poznal, jaké chyby dělám já. Dej mi odvahu chtít se těchto chyb vyvarovat. Dej mi sílu pochopit toho druhého, pochopit, proč se chová tak, jak se chová. A pomáhej mu v hledání cesty, jak uzdravit jeho zranění, kterým i mně ubližuje.“ Skutečná modlitba za ty, kteří nám ubližují, nás vede k tomu, abychom se neřídili jen svými emocemi – tedy svým hněvem a antipatií, ale také svým rozumem – tedy abychom měli vůli podívat se na své problémy s odstupem. Všichni víme, jak je to náročné a vyčerpávající.

A teď pojďme k tomu nejtvrdšímu oříšku, Ježíšovým slovům zmíněným na začátku: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť.“ Jsou to zvláštní slova.  Všimněme si však, že ani Ježíš je nenaplňuje absolutním způsobem. Když Ježíš stojí před veleknězem a veleknězův sluha mu dá políček, Ježíš nenastavuje svou druhou tvář pro další ránu, ale ptá se: „Proč mě biješ? Řekni, co bylo řečeno nesprávně.“ (Jan 18,23)

Já osobně vnímám Ježíšova slova o tom, že máme nastavit i druhou tvář, když nás někdo bije, jako provokaci. Provokaci k tomu, abychom nikdy před nikým úplně nezavřeli dveře. Abychom i tomu člověku, který nám hodně ublížil, byli ochotni pomoci, kdyby se nacházel ve stavu skutečné nouze. Řeknu to na příkladu:  Někdo mi hodně ublížil. Zkoušel jsem mu odpustit, několikrát jsem mu dal šanci, ale vždy mě zklamal. Je mi z toho smutno, ale nejsem si schopen s takovým člověkem povídat, nemám chuť mu cokoliv o sobě říkat. Je mi odporné i vést s ním jen formální společenské konverzace. Zkrátka – „nemusím ho“. Kdyby však ten člověk měl autonehodu, tak mu pomůžu, nebudu dělat, že to nevidím, že je mi to jedno.

Jsou lidé, kteří nedokáží ani to. Jsou lidé, kteří jsou tak hluboce z něčeho zranění, že říkají: „I kdyby měl můj protivník autonehodu a já u toho byl, nedokázal bych mu pomoci.“ Takovým lidem se v rámci terapeutického procesu snažím pomoci aspoň změnit jejich vnitřní postoj, aby řekli: „Zatím bych mu nedokázal pomoci.“ A vedu je k tomu, aby se modlili za sebe, aby se osvobodili od vnitřní zloby, kterou v sobě nosí. Protože zloba člověka svírá a otročí. Zloba nás degraduje a omezuje.

Ježíšovi nejde o to, abychom byli fackovacími panáky, kteří si musí všechno nechat líbit. Ježíšovi jde o to, abychom nebyli spoutaní vnitřní zlobou. Ježíš nás vede k pravé svobodě. Každý z nás máme ve svém životě vztahy, které nejsou v pořádku. Důležité není to, kolik takových vztahů máme. Důležité je to, jestli jsme vnitřně ochotni s nimi něco dělat. Jestli se dokážeme alespoň modlit za uzdravení těchto vztahů. A jestli k tomuto uzdravení hledáme pomoc. Ježíšovi jde o to, abychom nebyli spoutaní vnitřní zlobou. Ježíš nás vede k pravé svobodě.

Poznámka redakce

Článek byl zveřejněn s laskavým svolením autora i nakladatele a je součást publikace – Moravec, Pavel (2014). Kněžské puzzle. Brno: Cesta, ISBN: 978-80-7295-181-9

Komentář

  1. Od Anna

    Odpovědět

  2. Od Pavel

    Odpovědět

  3. Od Tonda

    Odpovědět

  4. Od Jeden z Pavlů

    Odpovědět

  5. Od Roman

    Odpovědět

  6. Od Štěpán

    Odpovědět

  7. Od David

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *